Když jsem byl malý kluk, chtěl jsem být dospělý. Ve školce jsem si četl knížky a bavil se s učitelkami, protože jsem měl za to, že ostatní děti jsou pod moji úroveň. Myslel jsem si, že až mi bude 12, celý svět se přede mnou bude sklánět. Ve škole jsem nepatřil do žádné party a nechodil do družiny a chtěl být dospělý a myslel jsem si, že až mi bude 15, bude to konečně ono. Na gymplu jsem začal psát básně a povídky a snil o kariéře novináře-​spisovatele. Když mi bylo 18, měl jsem za to, že do 25 bych měl vydělat svůj první milion. Vždycky jsem vypadal trochu starší, než kolik mi bylo.

A teď mi přijde, že se to začíná obracet. Obvykle mi lidé tipují správný věk a já už nechci být dospělejší. Za chvíli mi bude třicet a sedávám po barech a kavárnách s lidmi o šest-​osm let mladšími, kteří už dnes řídí firmy. Sedím se stejně starými lidmi, kteří řeší mezi sebou starosti rodičů dvouletých capartů. Sedím s o něco staršími lidmi, co prodali svůj podíl ve firmě za desítky milionů. K ďasu! This supposed to be the future! Když už se nemůžu zbavit nespokojenosti se světem a se sebou, kde mám aspoň ty vydělané miliony a proč jsem zase single a ten nejlepší bývalý přítel? Ale ani nevím - co bych udělal jinak, kdybych měl tu možnost? Napadají mě maličkosti, ale třeba právě ony mě dovedly sem.

Zbytečně se v tom nimrat, i když to možná může mít terapeutický účinek a sám proces zaznamenávání myšlenek touhle zvláštní deníkovou (?) formou je katarzí, je příjemné pozorovat zdánlivě na mě nezávisle přibývající písmenka, jak se objevují na obrazovce. Tak mi ještě podejte flašku. Třeba z toho za 40 let bude román.

A určitě si přečtěte ještě druhou část - komentář osvíceného másla. Opravdu.

Další záznam: Stárneme a máslo s námi, část II
Předchozí záznam: Osm let
Autor: Opravdové
Sbírka: Blok