Kdepak jsou ti buřiči, ti rozervaní mladí a úspěšní, kteří pak vytvořili Klub rváčů?

Ne, buřiči samozřejmě není to správné slovo. Ani rozervaní... ach jo. Tak jinak. Když nám bylo kolem dvaceti, měli jsme pochmurné nálady a viděli to s civilizací černě. Bavil nás nejen Palahniuk, ale taky Orwell, Huxley a další a viděli jsme jasné paralely s vlastními životy. Hlavní hrdinové těch oblíbených světů byli obvykle starší než my a někteří z nás to chápali tak, že i když nás svět bude válcovat dobrobytem, my se nenecháme oblafnout, protože budeme vědět, že takhle to není, že je to celé jen jako, takové pozlátko, úplatek, aby člověk mohl šťastně fungovat a nevnímal realitu. A ve skrytu duše (možná / někteří) jsme doufali, že se tomu vyhneme, že přijde čas - a my budeme vědět, že nastalo zúčtování, že se konečně bude něco dít.

Jenže stalo se to, co nám říkali všichni ostatní, starší a protřelejší: tedy nic. Dostudovali jsme, našli si práci (někdy mizernou, ale velmi často dobře placenou, s prstem na tepu nových technologií, obvykle v oborech, jejichž podstatu nedokážeme vysvětlit vlastním rodičům). Moji přátelé zakládají rodiny nebo společnosti, cestují po světě, zodpovědně konzumují (ale nezapomínají na fair trade, angažovanost v neziskovkách a věsí na dům tibetskou vlajku). Většinu času se snažím tvářit taky tak, poměřuju si s ostatními velikost a ekologičnost vozidla, dělám si uměřenou legraci z nadřízeného managementu (který ale obdivuju), dál vedu (i když už ne tak často) debaty o filozofických otázkách a rekreačně konzumuju lehké drogy - ne kvůli rauši, je to jen relax po práci, jako naši tátové chodili na pivo.

Ale nejde mi to, kazím hru, občas, ve chvílích největší střízlivosti, zase vidím hořet ohně a cítím, že druhá strana je tak blízko, jen prokopnout dveře, a budou tam na mě čekat. Ajvazovy nestvůry žijící za okrajem stránky, vytěsněné z příběhu z estetických i ideologických důvodů.

Pomíjivost, nic než pomíjivost, říká Kazatel. Asi bych si ji přál nějak překročit a bojím se, že tu hru hrát neumím, že se se mnou nedá vydržet, že já se ze svých dětí nekriticky radovat nebudu - nebo hůř: že to nepomůže. Třeba je to jen strach, snad trochu závist. Já bych asi taky chtěl to co všichni rodina-​dům-​auto-​dovolená-​squash... Jen tomu nejsem schopný uvěřit naplno, a když člověk nevěří, ani modlitby nepomohou.

Další záznam: Stárneme a máslo s námi, část I
Předchozí záznam: Sen o másle
Autor: Opravdové
Sbírka: Blok