Včera večer jsem jel tramvají. Bylo už pár hodin po masovém exodu pracujících ze zaměstnání, ale ještě nedošlo k prodloužení intervalů a druhému exodu, tentokrát opilců z hospod. V tuto dobu bývají tramvaje nejprázdnější.

Asi v půlce cesty, když se na zastávce zavřely dveře a tramvaj se rozjížděla, všechno se začalo silně cukat. O chvilku později záchvěvy pominuly a všechna světla se rozblikala frekvencí několika záblesků za vteřinu. A už to nepřestalo. Očekávaný epileptický záchvat se sice nedostavil, ale přesto jsem se cítil poněkud neobvykle, když ta pojízdná šílenost dorazila po sedmi minutách na konečnou.

Zvedl jsem se, stiskl magické tlačítko a vstoupil omámen do tmy. Lampy nesvítily a bylo ticho. Všude jen prázdno a nekonečný prostor. Vypadalo to neskutečně. Pablesky asi spustily cosi skrytého v mozku... Po třiceti metrech jsem se ohlédl. Druhý vagón tramvaje byl pořád na stejném místě a stále zuřivě poblikával. Pak se dveře s uširvoucím jekotem zavřely a celé to popojelo o dvacet metrů dál. Cyklus byl završen a bude následovat další.

Vydal jsem se na cestu. Skutečnost byla nestabilní a dost virtuální na pohled. Zdi domů vůbec nepůsobily reálným dojmem. I chodník byl možná něco úplně jiného. V mé mysli se zjevilo slovní spojení virtuální realismus. Co to je? Nový umělecký směr nebo pravé jméno toho šílenství všude kolem?

Další záznam: Je příjemné být papouškem
Předchozí záznam: Nic jsem nechápal
Autor: Osvícené
Sbírka: Blog