Jednoho dne jsem nic nechápal a paranoidní obavy pak vyústily v podivný stav. Seděl jsem se sestrou v hospodě, díval se do blba, slzely mi oči (alergie - jo jaro už je tady, heuréka) a poslouchal jsem udiveně sám sebe, jak ze sebe sypu kupu sebelítostivých blábolů o schizofrenii... Nebo snad spíš o schizofrenním pocitu, pocitu, že jsem jako chameleon - svým chováním se přizpůsobím jakémukoli prostředí. A že už jsem nějak pozapomněl, jestli za tím vším zbylo nějaké "já". V tom akutním stavu jsem si myslel, že právě teď je to ono, okamžik uvědomění si a prozření - ale dnes si nejsem jistý: nebyla to taky jen role? Prima charakterní rolička zhrzeného ufňukánka, abych si vylil srdíčko a tím si nakonec zlepšil náladu (protože tak to dopadlo)? Nevím, a asi není ani jak to zjistit.

A co víc: ve skutečnosti je to nepodstatné.

Další záznam: Tramvaj a skutečnost
Předchozí záznam: Máslo v blázinci
Autor: Opravdové
Sbírka: Blog