Když jsem se ráno vzbudil na další těžkou směnu, překvapilo mě, jak živě jsem si zapamatoval poslední sen. Byl totiž o másle. V tom snu byl můj strýc (podotýkám, že je to psychiatr) zodpovědný za projekt budovy pro olympiádu, která se bůhví proč měla konat v našem malém městě - a já byl pověřen realizací oné stavby.

Avšak v tom snu jsem večer seděl v podivných rozvalinách vedle staveniště, kde se sešla hromada záhadných individuí. Skupina mého kmotřence ladila nástroje a po krátké poradě - začali hrát píseň o másle. A já věděl, že ten text je můj, že jsem ho kdysi napsal a posléze - a to vše dávno před rokem 1997 - ztratil. Byla to naše sudička, Taťáňa s dvěma ť, která jej kdesi archivovala a donesla. Vypadalo to zvláštně a měl jsem divný pocit déjà vu. Sen ovšem skončil nepříjemně, všichni odešli a já musel volat strýci, kde přesně má být v novém objektu parkoviště trolejbusů. Řekl mi, že to mám vyřešit sám. A to bylo nemilé.

Další záznam: Osm let
Předchozí záznam: Zmatená zpráva o stavu másla
Autor: Opravdové
Sbírka: Blog