Ano bratři, měl jsem sen! Ale protože nejsem Martin König, nic tak úžasného jako nový lepší svět jsem tak nenašel. Aspoň mě nikdo nemusí zastřelit.

Začalo to nevinně. Leželi jsme na pláži a někdo řekl, ať napíšu báseň. Já mu furiantsky odpověděl, že to není nejmenší problém, ať se vsadí, že mi bude stačit deset minut. Sázka byla o pivo a já mu je doteď dlužím.

Mělo to být jen pár veršů, však jsem taky začal psát na papírový kapesník. Ale nemohlo se mi to tam vejít. A tak jsem pokračoval dál na zídce, u níž jsme leželi: prstem do jemného písečného prachu. Co se dělo dál si spíš domýšlím. Snad jsem dostal úpal nebo jsem se prostě chvilkově pomátl. Jedna roztřesená řádka pokračovala po zaprášených uličkách starého města až na jeho okraj. Když jsem skončil opřený o vrak náklaďáku na zadním dvorku s nejhezčím výhledem na moře, jaký jsem kdy viděl (netřeba asi dodávat, že už jsem ho pak nikdy nenašel), bylo o několik hodin později. Chtěl jsem si to celé po sobě přečíst a kupodivu jsem byl jen pár minut chůze od místa, kde jsem začal. Ale velká část textu byla samozřejmě pryč.

O svém životním díle tak vím jen málo. Bylo ve více jazycích, začínalo i končilo česky, ale byla tam i angličtina a nevím co ještě. Někde uprostřed byla pasáž, která nebyla v žádném lidském jazyku, ale byla zamňoukaná. Hlavní postavou básně byl robot, kterému někdo řekl, že nikdy nedokáže pochopit báseň. A toto byl příběh jeho snažení se, hledání, objevování sama sebe. A zároveň to byl obraz jednoho horkého odpoledne, které jsem strávil ve starém světě na břehu moře s průzračnými pocity a pravými lidmi.

Nezůstalo skoro nic. A i ten prchavý paprsek poznání rychle poteměl a zbyly jen mžitky před očima, jako když rychle přejdete ze světla do tmy.

Za zdí někdo pláče, v rádiu už mají ráno. Asi bych měl jít spát...

Další záznam: Malá letní příloha
Předchozí záznam: 1968 vs. 1984
Autor: Opravdové
Sbírka: Blog