Na první pohled se nijak nelišíme od jiných lidí. Nejen já mám kde bydlet a mám snesitelnou práci generující příjmy dostatečné na zabezpečení mých podprůměrných potřeb i na přebytečné internetové kratochvíle jako je provozování stránek másla. Ti z nás, kteří byli okolnostmi přinuceni pro obživu pracovat, dokonce uhladili i svůj vzhled a už nevypadají jako návštěvníci prvního reality hacku, toho před americkou restaurací. Někteří z nás jsou dokonce celkem úspěšní, aniž by se hnali za kariérou. Dokonce i partnerské vztahy navazujeme. Nevím jak ostatní, ale já si vlastně nemůžu vůbec na nic stěžovat. Podle všech měřítek bych měl být dokonale šťastný. Většina ostatních asi také, a tím nemyslím jen másla, ale i ty okolomotající se nám podobné magory. Dokonce jistý druh štěstí i skutečně pociťuji. Ale...

Kde se bere ten pocit totálního ztroskotání? Co způsobuje tu příšernou nespokojenost se světem i se sebou? Proč nejsme schopni přijmout fakt, že smysl života zcela právem nikoho nezajímá a nás by také neměl? Proč vyloženě odmítáme být součástí šťastné většiny spokojených konzumentů? A jsou ostatní skutečně šťastní, nebo se tak jen tváří? Nebo jsou natolik ponořeni do smyšlené kolektivní halucinace blahobytu a štěstí, že mé naříkání považují za bludy a sebe za šťastné a vědoucí? Je to deprese, čili choroba? Pokud ano, existuje nějaký důvod, proč bych v tom stavu objektivně být neměl?

Má cenu snažit se zapomenout, utéct a po pár letech se ohlédnou a zjistit, že umírněný workoholismus sice značně zvyšuje stupeň hmotné zabezpečenosti a umožňuje nakupovat akcie a byty, ale pořád je to nechtěný stav? Nebo prostě jen na úspěch nemám a snažím se to omlouvat absencí smyslu života?

Kdybych se narodil o sto let dřív, stal bych se komunistou a byl bych šťastný, protože bych měl naději, tu lidskou verzi pudu sebezáchovy. Ale dnes už nepřichází v úvahu ani tahle iluze.

Další záznam: Všechno už tu bylo
Předchozí záznam: Pomník
Autor: Osvícené
Sbírka: Blog