Včera opravdové máslo narazilo na ústřední problém současného člověka - mám zapomenout na všechny problémy a neustále naplno (čili do zblbnutí) pracovat, nebo je lepší dělat jen tak, jak je nezbytně nutné, a ve zbylém čase se snažit pochopit, vyřešit nebo zničit máslo?

Ano, je asi pravda, že klasicky fungující člověk jenom dře, jí, vychovává děti, jednou za měsíc si přečte nenáročnou knížku a ve zbylém čase kouká do televize. Je nejspíš pravda i to, že se tak uchová psychická rovnováha, vždyť se také v jedné normalizační pohádce zpívá: Dělání, dělání, všechny smutky zahání! Dělání, dělání je lék! Ale lék na co? Na život? Protože otázka, kterou si šílený pracant zásadně nepřipouští, zní: je takový život k něčemu? Freneticky pracující se totiž ze všeho nejvíce podobají ještě jednomu druhu lidí, kteří se také nezabývají hloupostmi, také nic neřeší a dokonce nejsou ani trochu labilní - podobají se mrtvým. Jako vejde vejci. Jakkoliv to zní šíleně, je sebevražda zcela ekvivalentní životu úspěšného začínajícího právníka. Život jen pro práci sice možná má nějaký smysl z hlediska společnosti, avšak pro jedince je to jen jedna z mnoha forem smrti. Možná se z ní ještě probere, ale to už bude pozdě. Žít pouze pro práci znamená být v hrobě už předem. Ale o mrtvých jen dobře...

Co z toho plyne? Raději se utápět v depresích, než existovat jen pro práci. Chci plný a bohatý život, nechci být bezsmyslnou parodií na úderníka. Dokonce i ten nesmyslný popěvek zněl mnohem lépe v punkovo-​metalové verzi bývalého spolužáka. Na rozdíl od originálu to mělo duši.

Další záznam: Jaro je tu!
Předchozí záznam: Naplno pracovat
Autor: Osvícené
Sbírka: Blog