Mezi mými přáteli se najde jen pár výjimek - normálních lidí. Obvykle jsou to ti, s nimiž se znám déle než deset let a jsme si v nějakém směru vzájemně užiteční, a proto stále udržujeme kontakt. Jinak žijeme, zdá se, v úplně jiných světech.

Onehdá jsem se s jedním z nich, úspěšným začínajícím právníkem, setkal. Aby řeč nestála, vykládal jsem mu pár příběhů ze svého okolí (lidí, s nimiž se dřív bavil docela dost, ale dnes mu na ně nezbývá čas). O kamarádovi, kterému se nedaří tak úplně kontrolovat mystické stavy, a tak si občas musí odskočit do blázince. Další zase úspěšně mění co rok obor svého studia: teď si dal přihlášku na teologii, uvidíme, jestli to bude konečná... Nejrůznější historky párů v mém okolí...

Docela z toho byl v šoku a vykládal mi, jak důležité je neustále naplno pracovat - tehdy nemáš čas zabývat se hloupostmi, nic neřešíš, zůstane ti psychická rovnováha... Znělo to docela přesvědčivě, ale ta představa mě stejně děsí. Stokrát budu radši divný, ale neoblbnutý (a ještě k tomu dobrovolně!). I já mám rád (stává se mi to zřídka, a obvykle ještě v naprosto nepatřičnou chvíli) okamžik pracovního nadšení, kdy je člověk hrdý na to, co právě udělal, vídí v duchu hotové dílo a horečně na něm pracuje. Nebo když cítí, že ten nápad bude naprostá bomba a v hlavě se mu rozbíhají nitky dalších návazností a propojení.

Dost často mám něco jako výlevy fantazie, kdy vytvářím obrovské plány a úžasné projekty, které jsou ovšem od začátku naprosto nereálné a sám velmi dobře vím, že je nehodlám nikdy uskutečnit. Ale nemyslím si, že by to bylo mrhání časem: jednak mě to baví a jednak je to dobrý trénink.

A teď je asi čas na nějaké závěrečné moudro a shrnutí: ale žádné není, všechno se valí stejným tempem jako vždy a pokud se máte dobře, nebojte se - to přejde.

Další záznam: Problém současného člověka
Předchozí záznam: Butyrizmus jako smysl
Autor: Opravdové
Sbírka: Blog