Včera jsem to nějak pozapomněl uzavřít... Takže dnes druhý pokus.

Deník se zadusil sám sebou. Na počátku bylo předsevzetí psát co nejdivnější věci a neprozradit se. Jenže jakýkoliv text je vyjevením části osobnosti, každou sdělenou větou se omezuje prostor, každé slovo je kamínkem mozaiky... Pokud se autor s virtuální identitou zcela neztotožní, brzy je polapan a vše neodvratitelně spěje k singularitě. I neúmyslný přechod na týdeník jen zbytečně oddaluje nevyhnutelné. Původní koncepce byla dlouhodobě neudržitelná a už na počátku bychom to snad byli viděli, kdyby nás máslo nezaslepilo. Tak je to.

Jenže... V duchu doublethinku jsem zároveň přesvědčen, že příčinu úpadku deníku je třeba hledat jinde.

Fakt: Prodlevy mezi jednotlivými výlevy se prodloužily sedmkrát.

Domněnka 1: Poměr skvělých a ostatních deníčkových záznamů nezávisí na prodlevách.

Domněnka 2: Čím častěji je čtenář obdarován skvělým, tím ochotněji promíjí nezajímavé.

Což lze celé shrnout do motta: Když chrlíme hodně textu, můžeme kašlat na kvalitu. Čtenáři se přežerou pochoutek a škvár zůstane nepovšimnut. Tak je to.

A po vzoru starého deníku ještě pár kontrolních otázek na závěr: Proč má denní tisk v průměru zhruba 100 stran, 10 sekcí a každý týden ještě 1 magazín? Je moje motto i jejich mottem? Jak je možné, že jim za to lidi ještě platí? A konzumuje to vůbec někdo? Nebo snad dokonce čte?

Další záznam: Zrezivělé satelitní antény
Předchozí záznam: Jednou nohou v hrobě
Autor: Osvícené
Sbírka: Blog