Das ist normal. Nejdřív koncert veselých kolchozníků (se slevou), na kterém poskakuje velké stádo alternativních slečen, které skutečně vypadají jako znásilněné lamy vikuně (poskakují někdy ještě hůř). Pak noční náměstí a partička ožralých loňťáků, kteří si užívají "velkoměsta" tím, že se cachtají v kašně. Co už s tím

• ubalit jointa a pak s pocitem, že máte mozek obalený máslem (případně že vás strašně bolí nohy - i když si plně uvědomujete, že vás ve skutečnosti (co to je?) nebolí), vyrazíte na sledovačku. Objekt jsme sice ztratili (how's it doing, man.. free street poetry), avšak následně našli úplně jiné. Známé - pod obraz, po 7 pivech dekonstruovali zbytek osazenstva nonstopu. Místní notoři to naštěstí vzali sportovně a nechtěli z našich těl udělat otevřený text. Ještě napsat na Stellu Artois gay propagandu a může se jít.

Připomnělo mi to úryvek z knihy slovinského autora, jehož jméno mně teď vypadlo: hlavní hrdina vyjde v noci na balkon, vidí tam kamaráda, an blije přes zábradlí a přitom mu jeho přítelkyně kouří. Hrdina to lakonicky komentuje: kurva, jestli tohle není dekadence.

Jo. Někdy si říkám, že v čem má naše generace primát, je cynismus. Útěk do cynismu, protože nejistoty jsou příliš velké a velké ideje to projely na plné čáře, -ismy už jsou všem buřt. A přitom ani ten brave new world dostatečně nezabaví, díru nezaplní. Workoholiky pohrdám - a být imrwére zhulený taky nejde. Člověk má pak pořád hlad a chuť na cigarety, tak co s tím. Je to nuda? Je to spleen? Je to existenciální krize? Nebo je mi dnes v noci zase jen obyčejně smutno a opakuju staré nesmysly...

Další záznam: Splašený kalendář
Předchozí záznam: Utrus svůj hlas
Autor: Opravdové
Sbírka: Blog