Tak. Jsem zpátky. A mám pocit, že vůbec nic nestíhám. Vše se děje moc rychle, nestačím to sledovat. Než si plně uvědomím situaci, ve které se nacházím, skutečnost se změní natolik, že před chvílí nabyté povědomí o minulém stavu věcí je už dávno zastaralé. Připadám si jako unášený proudem. Proudem bytí...

A nejhorší na tom je, že se téměř nic neděje. Opravdu nechápu, jakým způsobem přežívají lidé, kteří stále potkávají něco nového. Prý takoví existují. Já jsem asi až příliš podlehl pohodlné jednotvárnosti, která, ač od nás nevyžaduje skoro nic, je velice ubíjející, oblbující, neplodná, fádní a svou jednoduchostí úplně příšerná. Pohodlností do hrobu...

Nakonec se vracím takto oklikou zpět k máslu a jsem sám sebou nucen to všechno sepisovat, i když nejsem schopen vyjádřit ani jedinou jasnou myšlenku. Ta zmatená množina písmenek neustále tvrdí vše možné, jen ne to, co se snažím sdělit, a konstrukce v mé mysli tvrdě protestují proti pokusu o převedení do slov. Nedokážu, neumím, nenapíšu.

Ale nejhorší na tom všem je pocit bezvýchodnosti. Svět je past. Moje máslo je zoufalým voláním o pomoc prostřednictvím řízeného virtuálního exhibicionismu! Kde jsou sakra ty dveře?

Když se vám zdá, že věda je příliš omezená a filosofie je bludiště bez cesty ven, je tu možnost uchýlit se jinam. Když si však myslíte, že mystika je příliš směšná, náboženství je opium lidstva a pavěda je čistá blbost, úniková cesta se pomalu uzavírá. Pokud navíc považujete lidskou společnost za gigantický blázinec a takřka jakoukoliv činnost (včetně všech forem zábavy) jen za únik, je konec. I když je vás víc, nemění to nic. Nyní je třeba volit mezi cvokhausem, sebevraždou, nihilismem a blíže neurčeným máslem, které je určitě kombinací toho všeho. Nic moc, ale hlavně že máme tu slavnou svobodnou volbu. Nakonec zbývá jen jediná možnost úniku - legrační šidítko zvané naděje.

Další záznam: Flash mob
Předchozí záznam: Malá letní příloha
Autor: Osvícené
Sbírka: Blog