Jdete spát ve tři v noci, venku je mrazivá noc, hvězdná obloha vám ukazuje podivná znamení a snad i měsíc je lehce do krvava. Ráno se vzbudíte a venku je jiný svět: bílá zima, šedá obloha, z níž propadá bílá masa, která se ani nezdá být sněhem. Jazz, který mě vzbudil, a oranžové stěny kontrastují s výhledem ven. A je to vlastně pochopitelné: jen se mi tím připomíná, že jsem chytl opravdu podivný obrat ve svém životě. Jeden den je nějak a pak se vzbudím a zjistím, že se mi splnil sen.

Kamarádce se to stalo taky, ale považuje to za neštěstí: protože co člověku zbude, když se mu sen splní?

Budeme se tomu smát - až se ošoupou hrany reality, až přestanou lítat vločky v těžítku našich životů. Ale bude to vůbec někdy?

A protože se bojím jít spát, abych se neprobudil, a celý můj život je jeden velký hack, není divu, že mne ostatní laskavě vynechali ze včerejšího interního máslo hacku. Stejně bych jim nemohl pomoci, nemaje po ruce žádnou přehradu (o kýblu nemluvě). A snad takto je jasnější, jak jsem to myslel s tím "šedivým dnem". Je to jako dobře vystínovaná perokresba - kde začíná černá a kde bílá? Jen v Sincity mají jasno. Ale moje srdce teď tluče v rytmu Pána snů.

A nyní se opět ponořím do fraktálovitých hlubin a v oblačném hradu budu pozorně zkoumat stará jména. Prosím, neprobouzejte mne. Moc bych se zlobil.

Další záznam: Dobře? Špatně? A záleží na tom?
Předchozí záznam: Ano, rostou!
Autor: Jsem
Sbírka: Deník