Když jedete ranní tramvají a davy lidí vyhlížejí ze zašpiněných oken a pozorují přeblikávání semaforů. Když máte dojem, že jste uprostřed filmu nebo snad videoklipu, a posloucháte balkánskou dechovku. Když každý šálek kávy chutná jako ten poslední. Když se uprostřed hovoru přistihnete, že se vám do věty připletla slova, která tam nepatří. Když se nad vaším životem tyčí obludné věže a tajmené prostory plné zapomenutých vánočních ozdob, rozbitých hraček a nefungujících počítačových komponentů. Když vás neustále něco nutí vstávat a přitom vůbec netušíte, kam byste chtěli jít.

Když platí vše výše napsané, tak to máte opravdu divný život. Dobře? Špatně? A záleží na tom?

Co si počít s takovou komunikací? Koho by bavilo probírat se haldou jinotajů a možná jen zdánlivých jinotajů: vždycky je ještě možnost, že zdání tajemna a skrytého významu je lež - a nikde není žádná ukrytá moudrost, všechna ta druhá a další čtení jsou hloupost, dosazování si vlastních významů, paranoia. Jenže to bychom přišli i o to poslední, co nás drží (paradoxně) ve světě příčetnosti: spiknutí přináší řád, třebas nepochopitelný. Smířit se s chaosem není jednoduché a prohra může mít tragické následky. Ale to už jsem říkal mockrát a zdá se, že mě stejně nikdo neposlouchá.

"Nikdo nečte. Kdo čte, neporozumí. Kdo porozumí, stejně zapomene." - Stanisław Lem

Další záznam: Všední život
Předchozí záznam: Život je jeden velký hack
Autor: Jsem
Sbírka: Deník