Někteří mí přátelé mají ze svého okolí před očima tragický osud těch, kteří propadli drogám. Ať už to skončilo sebevraždou nebo předávkováním nebo prostě kdysi nadějní jedinci zblbli, mají mozek na kaši a nedá se s nimi bavit. Proto se tito lidé drží od jiných než společensky přijatelných drog velmi daleko: pijí s mírou a tím to hasne - dál ni krok.

Pak jsou další, kteří si svou nezávislost cení natolik vysoko, že raději ani neexperimentují s čímkoliv návykovým, aby snad nepodlehli.

A pak je spousta těch, kterým je to fuk. Rádi zahulí, halucinogeny čas od času pro ně nejsou problém a jaká by to byla taneční party, kdyby u toho chyběl vitamín E. Někteří si neuvědomují, že nic na světě není zadarmo a že i za podobné věci se platí; jiní to chápou, ale dělají to i tak.

Možná kdybych se měl víc rád, možná kdyby mi na sobě víc záleželo - pak bych se třeba podobným věcem vyhýbal. Uvědomuju si, že chechtat se jak idiot není nic, bez čeho by se nedalo žít. Dobře vím, že cítit lásku a spříznění se svým okolím - že to jde i bez povzbuzovadel. A ano: svět je tak úžasně zajímavý i viděn prostým okem, že skoro nestojí za to, snažit se halucinogeny probíjet někam jinam: dveře jsou přece otevřeny, stačí se podívat okolo sebe a každý může spatřit tu krásu - tak proč si na to brát chemický ekvivalent autogenu?

Vím. Ve svých lepších chvilkách si vyčítám, s jakou lehkostí se vrhám zas a znova do jednání, které mi vlastně připadá ubohé. Každý platí svou cenu - já možná právě tím, že si pak říkám: už zas - nebylo by náhodou lepší jít na to jinak?

Vážení přátelé: Ano. Rostou v uspokojivém množství i kvalitě.

Další záznam: Život je jeden velký hack
Předchozí záznam: Co dál?
Autor: Jsem
Sbírka: Deník