Za chvíli budou tři hodiny po půlnoci a já sedím ve tmě před počítačem, poslouchám svou oblíbenou alternativně-​depresivní hudbu a čekám, jestli přijde ráno a venku začnou zase křičet ptáci. Jedna skladba skončila a začala další úchvatná směs zvuků vyvržená z útrob podvědomí šíleného (a v symbióze s počítačem žijícího) umělce. Jen pár okamžiků

• a dalších sedm minut mé existence je nenávratně v háji. S každým dalším tónem blíž a blíž nevyhnutelnému zániku.

Dnes mě to nezneklidňuje. V té nelidské hudbě je síla. Smrt je jen strašák a přestože vidina nesmrtelnosti je lákavá, představa věčné existence lidské společnosti mě naplňuje jen o málo menší hrůzou než věčný karmický kolotoč. Chybí tu prostě smysl, jako obvykle. Jestli je člověk něco, co má být překonáno, na vyšší úrovni existence musí být smysl zřejmý a tudíž nutně daný a neměnný. Ugh. Diktatura smyslu mě přímo děsí. Nutný smysl naštěstí snad nemůže být smyslem, takže další úroveň vypadá doufejme jinak...

Zamotal jsem se v tom. Skoro tu usínám a v mých myšlenkách začíná panovat zmatek. Nalezení smyslu musí nezbytně znamenat ztrátu svobody a naopak skutečná svoboda nutně ničí možnost nalezení smyslu, protože smysl omezuje. Pojem svobody se už sice omezil na možnost volně si plácat a zveřejňovat jakékoliv nesmysly (které však nesmí působít dojmem, že to myslíte vážně) a jen matně za ním tušíme cosi většího, nějaký cíl, nějaký smysl... A zase jsem se zamotal. Nemám na to.

Nejskličující skladba právě skončila a já jdu spát. Ani hrubky opravovat nebudu. Za chvíli bude světlo.

Další záznam: Nebezpečná droga
Předchozí záznam: Zmar
Autor: Osvícené
Sbírka: Blog