Být s rodinou (nyní mám na mysli rodiče) je občas velmi namáhavá věc. Kamarádce přijela na návštěvu maminka, byl jsem s nimi chvíli před odjezdem a obě si pochvalovaly, jak si těch pár dní ve velkoměstě spolu báječně užili. Načež maminka se rozloučila a odjela zpátky. Kamarádka jakoby zhodila masku... Vypadala docela ztrhaně. Uff... bylo to pěkné, ale bylo toho dost, oddechla si. Pořád: co děláš s tím, nedělej tohle, dělej támhleto. Dost hrůza. Mám to za sebou, oddechla si (při tom se na to před příjezdem moc těšila). Odvykla sis, poznamenal jsem. Souhlasila.

Co mají potom říkat ti, kteří se musí např. starat o těžce nemocné rodiče? Ti, kterým svědomí zabrání odstavit je někam do ústavu, kde je jednou za 14 dní přijedou navštívit. Mám kamarádku, která je právě v této situaci. Je možné mít za podobných okolností vlastní rodinu? Věřte tomu, že nikoliv, obzvláště pokud mají tito rodiče prudkou povahu. Může s tím něco dělat? Žehrat na osud? Tak nejspíš. Nebo vykládat ostatním zábavné historky ze života, které se zdají být jako vystřiženy z nějaké nepovedené absurdní hry. A teď si uvědomte, že vás to možná taky čeká. A že si to třeba vyzkoušíte v obou rolích. I v té starého a nemocného umírajícího člověka. Tímto získá celá situace úplně jinou perspektivu. Že není o moc veselejší, asi není nutné zdůrazňovat.

Další záznam: Podnikatelé
Předchozí záznam: Tanec
Autor: Jsem
Sbírka: Deník