Bingo. Z mně nepochopitelných důvodů se ošklivé počasí přestěhovalo dovnitř. Sedím doma ve svetru a táhne mi na nohy. Jsem nevyspalý - o to víc se třesu - a dumám, proč jsem se už dávno neodstěhoval do země zaslíbené, kde aspoň není taková zima. No ale na druhou stranu: včera jsem byl ve své oblíbené kavárně (zrovna v tom stavu, kdy člověk vypadá kvůli nevyspání jako zfetovaná fretka), a bavil jsem obsluhu svým nepříčetným úsměvem. Bylo to moc milé a já si říkal, že snad ještě nemusím emigrovat... Utíkat se asi nemá, ale poslední dobou na to pořád myslím. Možností je dost.

Dnes moje představy končí u scény z německého filmu Klepání na nebeskou bránu: Jen tak sedět u moře, koukat na vlny, kouřit cigarety a pít tequillu a pak se zhroutit a umřít. Nějak to nezvládám. Znovu nejsem schopný chytit balanc. Každá drobnost mě hrozně vychyluje - ať už do pocitu radosti a štěstí nebo se naopak cítim sklesle, podrážděně, bezvýchodně. Svým chováním v poslední době se mně povedlo překvapit spoustu lidí okolo: v dobrém i ve zlém. Bohužel, ta největší překvapení moc příjemná nebyla. Nu což, aspoň nejsem tak úplně jednoduchý, ha ha (tohle je, milí čtenáři, velmi, velmi trpký smích).

"Tak zoufale pitomý stroj jsem už dlouho neviděl," reaguje Marvin, paranoidní android, na svůj rozhovor s žabím průzkumníkem a pak se odplouží pryč. Taky si připadám jako někdo, kdo tak dlouho machruje, až si pod sebou odpráskne podlahu, a pak s výkřikem "Sakra mejdlo" padá dolů mnoho pater a čeká, že se v přízemí rozplácne na cucky. (Použity nepřesné citace ze Stopařova průvodce Douglase Adamse - kdyby někdo snad nevěděl.) A to nejlepší nakonec: už nefunguje nic jako příčina-​následek, nemám důvod, proč bych se měl cítit takhle. Včera jsem byl v naprosté euforii a bez jakéhokoliv důvodu dnes píšu melancholické bláboly plné sebelítosti.

Počasí. Za to může počasí. Docela určitě. Jasně. Tati, dej mi taky šluka.

Další záznam: Pohanské saturnálie
Předchozí záznam: Všední život
Autor: Jsem
Sbírka: Deník