Ještě k vizím, o nichž jsem psal včera: je ovšem dost dobře možné, že na světě existují lidé, kteří žijí přesně to, o čem my sníme. A přitom občas sní o tom, co žijeme my. Takoví blíženci, kteří by si asi výborně rozuměli...

Včera bylo venku nádherně a slunce svítilo a lidé se usmívali a v mém oblíbeném podniku byli ještě milejší než obvykle (což už skoro nejde) a jak si tak sedím a popíjím víno, docela náhodou se tam objevila kamarádka. S radostí jsem ji přivítal a zeptal se jí, jestli náhodou nevypadám trochu jako anděl (byl jsem celý ve světlém, sandálech a s nadýchanými vlasy - vše možná trochu pod vlivem toho, co jsem předtím napsal do tohoto deníku). A řekla, že ano, že se mi to právě chystala říct. A tak se mi potvrdilo, že sice svou vizi nikdy realizovat nebudu, ale občas za světlých dnů, kdy venku fouká vítr a slunce svítí jako stowattová žárovka (tohle je víceméně citát, a skoro bych se vsadil, že nepoznáte čí), se nám může dařit zapomenout na všechno to máslo a na naše smutky a trápení na celém světě a na povinnosti a na nezaplacené účty a tak. A kouřil jsem a koukal na slečnu za barem a na lidi okolo a na dobré myšlenky, které jakoby tančily po stole.

Zní to tak nechutně optimisticky, že bych se pomalu sám podezříval ze zamilovanosti, požití zakázaných chemických látek nebo obojího najednou. Píšu to proto, abyste si uvědomili, že ačkoliv naším cílem je poukázat na to, že máslo není (jen) ta věc, co se maže na chleba, neděláme to bezdůvodně. A taky jsme občas schopní prožít výše uvedené momenty. Vážíme si jich. Ale domníváme se, že popírat stinné stránky života je únik. A hloupost. A taky nám to nejde, i když jsme to už mockrát zkoušeli. Proto máslo. Proto deník. Ale není to všechno. A to mělo dnes zaznít.

Další záznam: Kritika
Předchozí záznam: Ideální život
Autor: Jsem
Sbírka: Deník