Dřív jsem přemýšlel o generaci našich otců jako o lidech, kterým komunismus nakazil mozek a zničil jim jejich plány, sebral perspektivy a možnosti... Dnes se mi začíná zdát, že to nebylo komunismem. Začínám se bát možnosti, že žádné "plány" nikdy neexistovaly. Proč? Je to jednoduché. Pozoruji některé svoje vrstevníky. Existují lidé, kteří jsou schopní někoho milovat a ve chvíli, kdy s ním nemohou být, se opíjejí do němoty. Chtějí si zkrátit čas, než ho zase uvidí. Romantické nebo hloupé? Žádné cíle? Žádné sny? Co nejmíň zásad? Je to život? Je to svoboda?

Proč si třeba nevzít nějakou knížku? Třeba novou Zeměplochu od Pratchetta (Zloděj času), něco od Asimova nebo klasiku? Znám mnoho lidí, kteří hlasitě proklamují: "Já bych si hrozně rád vzal do ruky knížku a jen tak se jí prokousával kousek po kousku. Ale nemám čas. Před lety jsem si sám nadělil k Vánocům knížky. Dodnes leží netknuté dole ve skříni." Otázka zní čí je to chyba. A proč titíž lidé (ti stejní - taky vás děsí, jak se slovo "totéž" ztratilo a místo něj všichni - včetně mne - říkají "to samý" nebo "to stejný"), ačkoliv nemají čas na knihy, mají čas na posedávání s kamarády, sledování televize, chození na fotbal? Štastnější z nás dělají, co je baví (myslím zaměstnání), a bohužel už nemájí čas na to ostatní (co by je dost možná taky bavilo). Kritizujeme-​li je, kritizujeme sebe. Tatáž generace. "Ti samí" lidé. To je to největší máslo, které mi v poslední době proklouzlo mezi prsty.

Další záznam: Hack
Předchozí záznam: Momenty
Autor: Jsem
Sbírka: Deník