Osvobozovací akce amíků se mi nesmírně líbí. Je to na stejné úrovni, jako bych prostřelila obě kolena souseda Stehlíka a ihned poté se k němu přiřítila s lékárničkou a fotografem, který by mne při jeho zachraňování dokumentoval ze všech světových stran. Jistě by mi to slušelo.

S krví mám naštěstí dost zkušeností. V předtuše budoucí slávy praktikuju kde se dá. Naposledy ve čtvrtek v brněnském trolejbusu. Krásně mě tam zakrvácel "upadnutý" důchodce (to je zvláštní, jak často teď lidi padají spánkem na tupé dřevěné předměty asi tak metr dlouhé). Kdybych bývala měla dioptrické brýle, mohla jsem být v suchu. Jako dalších 20 lidí, kteří si od dědy a jeho surrealisticky se v zatáčkách vlnícího se jezírka udržovali odstup. Takhle jsem v tom byla až po tkaničky. Potom po dlaně, pak po lokty.

Celou noc se mi zdálo o tom, co všechno by se dalo a mělo udělat s tím stádem, které stojí a kouká, hele Karle, schválně, za jak dlouho myslíš, že vykrvácí. Nad ránem jsem se rozhodla pro víkendový kurz solidarity. Nebylo by to ani moc drahý. Ty dvě kulky (vydezinfikované, samozřejmě, nejsme neandrtálci, abychom se zraňovali nehygienicky!) by si každý přinesl sám.

Další záznam: Máslo v blázinci
Předchozí záznam: Sovinec
Autor: Pěstovat
Sbírka: Blog