Viděl jsem nedávno jednu zombie, jak s mikrofonem v ruce trčí z jeviště a z hnilobou rozežraného hrdla jí bublá veselý song o lásce. Potlačil jsem nutkání vrhnout a poodešel. Ptal jsem se sám sebe, čím to bude...

Není to žádné velké tajemství, ale celá naše podělaná civilizace adoruje úspěšnost a je jedno, tasí-​li někdo pro aplaus kozy, prachy nebo větší kvér. Vesele tleskáme, ale při odchodu se mnoho z nás podivuje, no jak je možný, že támdle ten (kterému jsme zrovna netleskali) si dovoluje toto (jen aby získal tutéž slávu, kterou jsme dopřáli jiným)... No, čím to bude?

Ve farmakologii je pěkná teorie prahu citlivosti. Začnete žrát nějaké svinstvo, třeba morfium. Po malých dávkách. Máte pěkný rauš, ale vaše receptory jsou vysycené a je potřeba větších a větších dávek, aby se rauš opět dostavil. Pak už žerete koňské dávky, které by vás na začátku prostě zabily. Ty velké to udělají jen o trochu později. Nakonec bude tělo kvůli rauši požadovat dávku, kterou už játra nerozchodí a vy také ne. Zlatou dávku. Totéž se děje v mezilidských vztazích. Všichni bytostně toužíme, ať si to připustíme nebo ne, po tom, aby se o nás druzí zajímali. Chceme být uznáni. Potom obdivováni. Posléze adorováni. Někteří se nechají zbožštit. Ti pak umírají ošklivou smrtí. Buď je někdo picne, nebo se předávkují, nebo je ten mlýn semele jinak. Kdysi stačilo proto, aby se jeden stal slavným, říct "Eppur si muove!". Dnes vezmeme tatínkovu devítku a jdeme zastřelit učitele. Nebo, jako jistá interpretka, na jevišti masturbujeme. Vyděláme nějakou tu miliardu okrádáním hlupců a bezmocných. Píšeme ságy s dobrým marketingem.

Skombinujme to s faktem, že naše geny nás nutí ukazovat, že jsme skutečně vhodní pro páření a že jen naše genová výbava je ideální pro kombinaci s jinou, stejně kvalitní. Tenhle šílený tlak nás, potenciálně rozumné bytosti, nutí dělat věci, nad kterými za střízliva jen kroutíme hlavou. Ta zombie už pohlavního styku patrně schopna nebyla. Ale ten natahovací mechanismus na klíček furt mlel to svoje tik-​tik-​vrrr-​cink a ona tam stála a dula píseň o lásce.

A já s rukopisem v podpaždí spěchal k nakladateli, abych publiku předvedl, že já jsem velmi chytrý hoch, chytřejší než jiní hoši a že

máslo? Jíst!

Další záznam: Máslo v rozhlase
Předchozí záznam: Malá paranoidní vzpomínka
Autor: Jíst
Sbírka: Blog