Tak si tak čtu Modrovouse od Kurta Vonneguta. Ten chlap mě pěkně sere. Jako obvykle se vyjadřuje přesně a trefně. Konkrétně mě dostala následující myšlenka (dovolím si ocitovat větší kousek): "Myslím, že to všechno začalo v době, kdy museli lidé žít v malých skupinkách - tak padesát, při nejlepším sto lidí. Tehdy evoluce - nebo Bůh nebo co vlastně - potřebovala, aby ty malé rodiny mohly fungovat, a tak museli všude mít někoho, kdo je dokázal pobavit. Takže v každé skupině přežíval někdo, kdo uměl večer u ohně vyprávět, někdo kdo maloval obrazy na stěny, někdo, kdo se vůbec ničeho nebál, a tak podobně.
Tenhle mechanismus pochopitelně už dávno nemá smysl, jelikož všechna drobná nadání dávno pohřbily rozhlas, televize, satelity a podobné záležitosti. Takový drobně nadaný člověk, který mohl být před tisíci lety pro své okolí pravým požehnáním, to dneska musí vzdát a zkusit se živit jinak, protože moderní sdělovací prostředky ho dnes a denně vystavují konkurenci největších světových jedniček.
Jasně. Zdá se mi, že na tom něco bude. Co z toho pro mne osobně plyne?
I když je to dáno vývojem systému a může se nám to nelíbit - je to tak. Drobně nadaní lidé - např. některé spolky začínajících autorů, nebo ochotnické divadelní soubory (ale prosím nezevšeobecňovat, jsou výjimky) působí hrůzostrašným dojmem: poplácavají se po zádech, ale každý průměrně inteligentní člověk se snadno dovtípí, že z nich druhý Shakespear ani Oliver nikdy nebude. Zůstanou jen chudáky se špetkou talentu, kterou ale svým kamarádíčkovstvím rozmělní do hromady mizerného balastu, ať už na papíře nebo na jevišti.
A do prdele. Jsem jeden z nich.
Vonnegut mě pěkně sere. Už jsem do vlastního deníku zamontoval obrovský kus jeho textu - sám bych to nikdy tak dobře nevyjádřil, možná by mne to ani nenapadlo a hlavně: jeho knížky v tomhle směru lze přepsat docela velmi často. Někdy celé kapitoly, jindy odstavce, jindy věty. Demotivující.
Někteří lidé mě považují za schopného a inteligentního. Já mám ovšem ošklivý zlozvyk, přátelím se zejména s lidmi, kteří mě pravidelně v některém ohledu převyšují. Sám sebe hodnotím pak velmi často srovnáním s nimi. To nevyznívá moc lichotivě: píšou líp, mají větší přehled, vydrží víc pít, umí dělat hromadu úžasných věcí, o nichž nemám ani páru. Ano, jsem ten nejmenší, ale utěšuji se tím, že všichni tito úžasní lidé mají ještě tu trpělivost i nadále se se mnou bavit, ba dokonce občas mi dávají najevo, že jim to činí potěšení.
Mohl bych si přát něco víc? No, snad milující ženu, hodné děti, dům, auto a ty golfové hole.
Další záznam: Násilí v exkluzivním balení
Předchozí záznam: Co jsem se naučil o komunikaci
Autor: Jsem
Sbírka: Deník