Snažil jsem se vyladit nějakou poslouchatelnou stanici. Nejdřív na dlouhých vlnách, ale asi byla někde blízko bouřka - nedařilo se mi vyladit ani Radio Skopje, které bývá často mým posledním útočištěm. Tak jsem přehodil na FM a uvažoval, jestli přetrpět 15 minut bludů na Vltavě (že pak by snad mohli pustit jazz) nebo ještě bloumat po pásmu. A v tom břink, něco křuplo a dál jsem mohl s tím kolečkem točit jak chtěl - rozbilo se to a dál už ani ťuk.

A je to taková pěkná paralela. Ladil jsem svoje plány a různě je přizpůsoboval a najednou břink a zdálo se mi, že i kdybych se rozkrájel, nemůžu už udělat nic. Dost možná to byl jen krátkodobý pocit, jen připomínka toho, jak marné je všechno to pachtění. A přeci nezbývá, než zase pachtit se, radovat se a plakat. Ach, jak patetické a tak dál.

Psal jsem tenhle deník se smíšenými pocity. Myslím, že mi to docela šlo, ale přitom jsem se nemohl zbavit dojmu, že i tady je něco špatně. Bylo v tom hodně stylizace a zároveň (přesto? proto?) taky velká dávka upřímnosti. Ale už na to kašlu. Končím, balím to.

Ovšem pozor: Něco končí, něco začíná - nezapomeňte - Buttery division enjoys the ride. Stay tuned. More to come.

No a jako poslední bonus je tu pro vás anketa. Kdo se trefí nejblíž, dostane překvapení!

(Anketa byla už dávno ukončena. Nikdo se netrefil.)

Členové másla, jejich rodinní příslušníci a domácí zvířata jsou z ankety vyloučeni! Stejně tak Vesmírní lidé, pornofašisti, zombie a všichni, kdo váží nad 120 kg a nechávají si říkat Mufíček.

Další záznam: Začít znova
Předchozí záznam: Mladí, perspektivní, osamělí
Autor: Jsem
Sbírka: Deník