Kapénky žlutavé kapaliny se oddělují od těla matečného bloku. Hladce sklouznou, kousek popojedou, pak se zastaví a zachvíli se načepýří malými bublinkami, posleze většími a vposledku zmizí. Zůstane jen silná vůně. Rozpouštím si máslo na jahodové knedlíky.

Jsem unaven přemýšlením o tom všem okolo. Lidi děsně blbnou. Potácejí se za bezcennými fixními idejemi a předsudky, a stejně skončí na útesech reality s rozbitými koleny, hubami a někdy i lebkami. Lidi se pořád snaží něco "zlepšovat", sebe, společnost, prostředí, nebo alespoň zachraňovat. A pak zjistí, že toho posrali víc, než by se nadáli. A my taky.

A tak se vciťuji do té malé kapky tekutého Másla a přeji si, aby po mě zbyl ten malý vonný obláček, nic víc, ale taky nic míň.

Další záznam: Slon na jahodách
Předchozí záznam: Who would you kill
Autor: Jsem
Sbírka: Deník