I.
Jiřík byl odjakživa všem pro smích, protože se choval jinak. Moc přemýšlel a říkával, že mnoho věcí by šlo dělat lépe. To lidem nešlo na rozum a tak byl Jiřík odjakživa všem pro smích.

II.
Jednoho dne poslali Jiříka s poselsvím ke králi. Došlo k tomu jen shodou okolností. Ve vsi byla odjakživa hluboká studna a v ní spousta čisté a chutné vody. Voda se však ztratila a lidé říkávali, že tam sedí žába na prameni. Když vesnicí procházel potulný mudrc, doslechl o smutném osudu studny a o tom, jak se nyní žije hůř, protože pro vodu se musí až k potoku za vesnicí. A tak vesničanům poradil, aby požádali o radu krále, který je tak moudrý, že vyřeší každičký problém, a tak dobrotivý, že občas řeší i problémy prostých lidí. Prostí lidé netušili, že mudrc si z nich vystřelil, a považovali to za dobrý nápad. Problém byl ale v tom, že krále se všichni báli a nikdo se k němu nechtěl vydat. A tak se stalo, že s poselstvím ke králi poslali Jiříka.

III.
Jiřík putoval sedm dní a dorazil ke králi. Když se strážní dosyta nasmáli důvodu jeho příchodu (Jiřík se zmínil i o té žábě, ač toho ihned litoval) a poradili se s nadřízenými (přičemž se všichni smíchy téměř po zemi váleli), rozhodli se, že Jiříka uvedou ke králi, ať se taky pobaví, protože bylo známo, že král má žerty rád. A aby to bylo zajímavější, poradili mu, aby začal od té žáby.
"Králi, lidé naříkají, protože nemají vodu. Povídají, že na dně studny sedí žába na prameni!" řekl Jiřík rovnou a ani si neuvědomil, že před králem se mají obyčejní lidé chovat poněkud jinak.

Král však byl moudrý a nehněval se proto. Ale přesto zrovna neměl dobrou náladu.
"A ty tomu věříš?" odpověděl po chvíli.
Jiřík překvapeně mlčel.
"Věříš, že tam skutečně sedí žába?"
"Nevím, králi. Nikdy jsem ještě neviděl žábu tak ohromnou, aby dokázala zasednout pramen."
Král se na Jiříka pozorně podíval, protože na obyčejného človeka mluvil nějak moc chytře. Ale neměl chuť se s ním vybavovat.
"No, nejlepší asi bude," pravil a pobaveně se usmál, "když do té studny vlezeš a s žábou promluvíš!"

Jiřík byl zděšen.
"Cožpak žáby ovládají řeč lidí?"
"To ani já nevím, a právě proto bys to měl zjistit. Teď už běž a nevracej se, dokud se voda neobjeví!" přikázal král, který už chtěl mít konečně klid. Jiřík se ale nedal.
"A co když mi žába nebude rozumět?"
Jenže král už toho měl opravdu dost.
"Jen se neboj! Mně se zdá, že si budete rozumět náramně dobře!" vyhrkl král a začal se divoce chechtat vlastními vtipu.
"A běž už konečně," přikázal mezi dvěma záchvaty smíchu, "ať ti ta žába neuteče!"

IV.
Nebohému Jiříkovi nezbylo, než se vydat zpátky do vesnice a učinit, co mu král přikázal. Samozřejmě se nedomníval, že ve studně skutečně sedí nějaká žába, ale byl už tak zmatený, že tomu chvílemi začínal i věřit. A před králem se bál přiznat, že sám pokládá své poselství za nesmyslné. Usmyslil si tedy, že do studny vleze, chvilku tam pobude, zkusí najít důvod zmizení vody a než vyleze, vymyslí si něco o žábě, co poví vesničanum.
Když se po dalších sedmi dnech vrátil a oznámil, co hodlá učinit, propuklo veselí, které Jiřík nezmírnil ani tvrzením, že mu to přikázal sám král.
"Chce promlouvat s žábou! Kdo kdy slyšel, aby lidé s žábami ve studně rozprávěli? Je to blázen!"

V.
Sestup do studny byl namáhavý, ale Jiřík byl v plné síle a zvládl ho vcelku bez problémů. Když sestoupil na dno, všiml si, že studna se tam rozšiřuje a na všechny strany vedou chodby. Prohledal je a v jedné z nich objevil obrovitou a prastarou žábu. Byla tak ohromná, že by mohla Jiříka spolknout jako mouchu, kdyby si to byla přála. Stál před ní zkamenělý údivem.
"Ahoj, žábo!" řekl Jiřík, když se trochu vzpamatoval. Nic lepšího než žábu takto pozdravit ho nenapadlo.
"Vítám tě, Jiříku!" opětovala pozdrav žába. Hlas hluboký a lehce kvákavý, přesto však příjemný a uklidňující.
"Ty mě znáš?" zareagoval pohotově nic nechápající Jiřík.
"Samozřejmě, vždyť jsem přece žába."
"Aha, tak tím se to vysvětluje."

Teď už si byl Jiřík jistý, že se dočista zbláznil. Už dříve občas slyšel hlasy, ale tohle bylo neslýchané, neskutečné, zdravému rozumu odporující a dokonale zcestné. Tím se ale neměnilo vůbec nic. Věděl, že přesto všechno právě rozpráví s obří žábou, takže by měl asi něco řict, aby se necítila několikaminutovým mlčením uražena. Bůhví co by se potom ještě mohlo stát...
"Jak se ti daří?" promluvil konečně Jiřík.
"Což o to, daří se mi dobře. Ale o mě tady ani tak nejde. Spíš o tebe," odpověděla okamžitě žába, jako by otázku čekala.
"Je se mnou snad něco v nepořádku?"
"To bys měl vědět sám."
"Já jsem celkem spokojený, i když mě lidé neberou vážně."
"Ani se tomu nedivím, kdo by bral vážně někoho, kdo si povídá s velkou žábou?"

Jiřík musel uznat, že žába má naprostou pravdu. Ale vždyť oni ho nebrali vážně ani předtím! Třeba je to naopak. Může člověk, kterého neberou vážně, hovořit s žábami? To by sice bylo zajímavější, ale žába přece povídala něco jiného. Nu což.
"A někteří se mi dokonce posmívají!" prohlásil Jiřík nakonec, nevěda co řici.
"Posmívají?"
"Jednou na mě dokonce uspořádali honičku. A házeli po mně máslo."
"Cože, máslo?" velice se podivila žába, "máslo přece není určeno k tomu, aby bylo po někom házeno!"
"To já vím, ale oni ho po mně přesto házeli."

Bylo zřejmé, že házení másla žábu naprosto šokovalo.
"Tak to je opravdu úpadek, takhle zneužívat máslo," pravila zdrceně, "cožpak ti blázni nevědí, jaký je skutečný význam másla? Jaké štěstí že jsem žába a problémy lidí se mě tudíž netýkají."
"Jo, jo. To ti opravdu závidím," řekl Jiřík soucitně.
"No ale má to i nevýhody."

Tehdy Jiřík jednou provždy propásl příležitost zjistit, jaké nevýhody bytí žábou přináší. Lidstvo tak možná přišlo o naprosto zásadní poznatek, ze kterého by šel snad odvodit i sám smysl života. Místo toho se rozhovor ubíral docela jiným směrem.
"Můžu se zeptat na to máslo?" To byla ona osudná věta.
"Na máslo? Co chceš vědět o másle?"
"No... Zajímalo by mě, jaký je ten jeho skutečný smysl."
"Ty nevíš? To jsou mi věci," nechápala žába, "ani se mi tomu nechce věřit. Souhlasíš doufám s tím, že máslo není určeno k tomu, aby bylo po někom vrháno či dokonce metáno."
"Samozřejmě, takové věci by se s máslem rozhodně dělat neměly."
"Tak vidíš, základy znáš. Co dál?
"Jak co dál?" otázal se Jiřík, který skutečně nevěděl co dál.
"Co ještě víš o másle?"
"Nó... Viděl jsem jak se vyrábí. A potom ho jíme, třeba se používá při vaření a nebo se prostě jen tak maže na chleba."
"Cože? Na chleba? Jíst? Co mi to tu vykládáš za hrůzy?" zeptala se žába zděšeně. Domnívala se, že se přeslechla.
"Hrůzy? Tohle se přece s máslem dělá odjakživa, ne?"
"Proboha! Vidím, že nemá cenu ti cokoliv vysvětlovat. To je vážně naprostý úpadek!" odsekla žába rezignovaně.
"Hmmm. A nechceš to alespoň zkusit?" škemral Jiřík, kterého začalo zajímat, proč má žába o másle tak odlišné představy. Chtěl se o nich něco dozvědět. Ale žába už neměla náladu cokoliv vysvětlovat.
"To je zbytečné. Jestli chceš opravdu něco pochopit, věř v máslo a ono samo přijde."
"Věřit v máslo? Co je to za nesmysl? Věřit přece můžu v Boha, v našeho pána Ježíše Krista, v hejkala nebo v Ufo. Prostě v něco, co jsem nikdy neviděl a co si nemohu osahat ani sníst. A ne v běžné věci jako máslo, chleba nebo mrkev, kterých se všude válí hromady," zmocnila se Jiříka jedna z jeho myslitelských nálad. Tím ale žábu vůbec nepotěšil.
"Ten lidský způsob myšlení nikdy nepochopím, ještě štěstí že jsem žába a vaše mentální omezení se na mě nevztahují."
"Tak já už raději půjdu..." vzdal to smutně Jiřík a chystal se k odchodu.
"Už? To ani neřekneš, proč jsi přišel?" překvapila ho žába.
"No... Chtěl jsem se vlastně zeptat, jestli bys nemohla slézt z toho pramane!" rozpomněl se na své poslání.
"Nemohla." Tečka.
"Aha, tak nic, no," řekl Jiřík, který už toho měl dost, "co se dá dělat."
Vrátil se na dno studny a pracně vyšplhal ven.

VI.
Jiřík vylezl ze studny a ocitl se přímo uprostřed zástupu lidí, kteří nahoře čekali, jestli se něco bude dít. Ale nedělo se nic. Stále nebyla ani kapka vody, čemuž se ovšem nikdo nedivil. Nic jiného ani nečekali.
"Nesleze," řekl Jiřík smutně a odešel pryč. A nikdo ho více nespatřil.

VII.
Když byl Jiřík pryč, žába stále nechápala, co to mělo znamenat.
"K Bohu se modlí a máslo si mažou na chleba," pravila po chvíli, "jaká to hrůza!"
Nakonec si smutně povzdechla zvláštním žabím vzdychnutím. Poté se namáhavě zvedla z pramene a odskákala podzemními chodbami a řekami pryč. A nikdo ji více nespatřil.

Epilog
Tu si však někdo všiml, že na dně studny se cosi leskne.
"Voda!" zvolal radostně a všichni se nahrnuli až k okraji ve snaze nakouknout dovnitř.
A voda stále stoupala. Lidé jen fascinovaně zírali na stoupající hladinu a nepokoušeli se vodu nabrat. Když nastalo poledne, někteří si všimli, že voda je nějaká zvláštní. Konečně kdosi přinesl starý kýbl, který uvázali na provaz, spustili dolů, nabrali vodu a zase vytáhli. Podivili se, protože tekutina byla horká. Jeden z přihlížejících se odvážil ji ochutnat.
"To není voda, to je máslo!" zvolal nevěřícne.
Ostatní na něho jen nechápavě zírali.

Konec

Autor: Osvícené