Dnes jsem byl nucen navštívit hypermarket a koupit několik málo poživatin. Jak k tomu došlo? Trávil jsem pár dní v jedné milionářské vesničce na okraji velkoměsta a zdá se, že společnou nevýhodou všech těchto novosídel je absence použitelných malých samoobsluh. V každé vísce se sice několik jakýchsi obchůdků najde, ale sortiment jejich zboží jakoby ustrnul kdesi v předminulém století.

Nasedl jsem do autobusu a vyrazil směrem do blízkého superobchodního megacentra. A ihned po příjezdu mi bylo jasné, že se mnou vůbec nepočítali, protože jsem nepřijel autem. (Auto si pořídit odmítám, neboť jde jen o další věc, nutící člověka stát se součástí systému a k tomu ještě jeho nároky vysoce převyšují užitek.) Marně jsem tedy uvnitř budovy hledal nákupní košíky a když jsem se na ně optal ostrahy objektu, bylo mi řečeno, že neexistují, že mají pouze a jenom nákupní vozíky a ty že jsou zásadně venku uprostřed parkoviště. Poté, co jsem se vrátil zvenku vybaven vozíkem, bylo mi řečeno, že se zavazadlem dovnitř nemůžu. Ale znechucený pohled zabral a do útrob labyrintu mě vpustili.

Jak jsem tak bloudil tímto podivným místem a kvůli zapomenutým brýlím téměř neviděl cedule označující jednotlivé bloky, uvědomil jsem si, že v pekle to musí vypadat zrovna tak. Přestavoval jsem si duše nebohých hříšníku, jak bloudí neopustitelným bludištěm nekonečného hellmarketu a není jim dovoleno dotknout se ničeho ze sortimentu. Vztáhnou-​li na některé zboží ruku, rozplyne se jako rozpuštěné máslo. Po mnoha staletích bloudění jsou očištěni a mohou postoupit na vyšší úroveň zaměstnanců - ti sice mohou zboží uchopit, ale nikoliv pozřít či použít. Až po absolvování této úrovně pekla konzumu je jim dovoleno požádat o přijetí do spotřebitelského ráje, kde to vypadá naprosto stejně. Jen zboží je tentokrát skutečné.

Další záznam: Psychopati a blázni
Předchozí záznam: Jedna sít vládne všem
Autor: Jsem
Sbírka: Deník