Jednou ze součástí mojí psychiatrické diagnózy je zvýšená citlivost. Na okolí i na své vlastní vnitřní pochody. Z toho vyplývá, že občas prožívám kolosální dobrodružství, aniž by navenek kohokoli napadlo, že žiju něco jiného než nudný, obyčejný a relativně jednotvárný život.

Z tohoto důvodu nesdílím onen pocit "a-to-jako-má-být-všechno" kolegů: minulé dva roky byly, co se týče vnitřního vývoje, dobrodružstvím jak se patří, takovým, že bledne libovolný film či počítačová hra.

Zabrousíme trochu do minulosti: stalo se mi, že jsem na vysoké škole objevil jistý systém. Dával smysl jakožto hnutí za svobodu v rámci IT, dával smysl jakožto aréna pro programátorské pokusy... dával smysl natolik, že jsem si ho tehdy začal zvnitřňovat a pokládat za součást své identifikace.

Zazoomujeme kus dopředu na začátek roku 2008: podivným způsobem se mi rozklížil duchovní milostný vztah a já začal přemýšlet, co dál... co by tedy dávalo smysl... a v tomto okamžiku jsem narazil na možnost nechat se naverbovat pracovat pro systém. I když jsem zvenku viděl, kolik moc je tam práce, řekl jsem si "to je přece ONO, je možno se obětovat". Obětovat se pro mrtvou (?) věc, skočit někam z dětinského zvnitřnění, které na vysoké škole znamenalo pokus vytvořit si identitu v době, kdy jsem ještě vědomě nešel cestou duchovního rozvoje... zkrátka modloslužba, proti které jsem vnitřně vždycky brojil.

V následujících událostech se mi, pohlcenému v bujících kódech (které byly kvantitou nad moje síly) a v překotném vývoji, dřívější opěrný bod proměnil naopak v soukromou nemesis, v něco vysávající energii, která by mohla být použita na méně samoúčelné věci. Vevnitř i kolem mě probíhal energetický boj o identitu, pravou svobodu (pořád jsem měl pocit, že mě to chce pohltit, paranoidní stavy byly každodenní samozřejmostí) a duševní zdraví. Postupně odpadaly složky osobnosti, které byly příliš slabé a neměly oporu ve Věčnosti: zjistil jsem například, že již nemám stálou otravující snahu shánět nějaké milostné vztahy, že klidně můžu být šťastný i sám od sebe.

Navenek to sice vypadá že se nic neděje a já vedu "normální" život, ale takovéto vybrušování osobnosti při práci na sobě přináší mnohé zvraty, změny pohledu a postupný vývoj, budující něco, co po mně zůstane, až překročím práh tohoto života. Stále je to "o něčem" a proto, jak jsem již napsal, můj celkový dojem z toho všeho okolo mne je docela jiný, další levely jsou přede mnou. A kde je v mé úvaze máslo? Máslo funguje jako mazivo, takže transformace probíhají rychleji.

Další záznam: Ty to taky víš
Předchozí záznam: Máslo se rozpouští zvolna
Autor: Namazat
Sbírka: Blok