Když se člověku nechce nic dělat a říká si: Nechám všechno plynout, protože dnes je moc horko a spát už nestojí za to. Jen si tak sedět na balkóně, postupně snižovat hladinu v láhvi bílého vína a doufat, že snad zítra se něco stane, že mi někdo řekne, co tady sakra dělám. Ale to je jen přelud a ptáci, kteří se probudili, to ví a útrpně se smějí.

Ani pozítří se nic nezmění, velké sny se budou hádat o prominentní místečko v mé hlavě a já budu dopíjet další láhev a dělat tisíc malých věcí a někdy se budu ptát sám sebe, co je špatně a proč se ve dvaceti cítím jako vyhaslý důchodce. Tenhle svět je krásný a já mám tolik možností. Ale malátnost nade mnou vítězí, nemám chuť už ani usnout a přál bych si rozplynout se, proměnit se v obláček cigaretového kouře a líně se převalovat nad zábradlím. Je mi tak vlastně dobře, zejména když dokážu přestat přemýšlet a klást otázky.

Krok a pár palců od smrti si někdy matně vzpomenu, že kdysi jsem to viděl všechno jinak. Ale vše za mnou je přikryto mlhou a mně se nechce vracet. Před sebou už ale nevidím vůbec nic, žádný záchytný bod. Ticho. Klid. Plachý úsměv určený všem a nikomu. Příliš jsem mluvil a moc jsem psal, a ani teď se toho nedokážu zbavit. Ten ošklivý zlozvyk zůstává poslední známkou života kromě pravidelného zdvihání a klesání hrudě. Žádné prudké pohyny, jen občas vítr občas zašustí v květináči.

Děkujeme za pozornost, děkujeme za život, děkujeme za všechno, co nás potkalo. Něco se skončilo a já občas nechápu, co to bylo, co mě tak naplňovalo a jak je vlastně možné, že jsem někdy cítil něco jiného než teď.

Konec filmu, konec papíru, konec kudrlinek, konec oblbování se.

Je čas probudit se, čas vrátit se, čas jít spát. Čas 5:35 AM.

Autor: Opravdové