25. března 2003

Ty dvě kulky by si každý přinesl sám

Osvo­bo­zovací akce amíků se mi nesmírně líbí. Je to na stejné úrovni, jako bych pro­stře­lila obě kolena sou­seda Steh­líka a ihned poté se k němu při­ří­tila s lékárnič­kou a foto­grafem, který by mne při jeho zachra­ňování doku­men­toval ze všech svě­tových stran. Jistě by mi to slušelo.

S krví mám naštěstí dost zku­šeností. V před­tuše budoucí slávy prak­ti­kuju kde se dá. Napo­sledy ve čtvr­tek v brněn­ském tro­lej­busu. Krásně mě tam zakrvá­cel „upadnutý“ důchodce (to je zvláštní, jak často teď lidi padají spánkem na tupé dřevěné před­měty asi tak metr dlouhé). Kdybych bývala měla dioptrické brýle, mohla jsem být v suchu. Jako dalších 20 lidí, kteří si od dědy a jeho surre­a­lis­ticky se v zatáč­kách vlní­cího se jezírka udržovali odstup. Takhle jsem v tom byla až po tkaničky. Potom po dlaně, pak po lokty.

Celou noc se mi zdálo o tom, co všechno by se dalo a mělo udě­lat s tím stá­dem, které stojí a kouká, hele Karle, schválně, za jak dlouho mys­líš, že vykrvácí. Nad ránem jsem se roz­hodla pro víken­dový kurz soli­da­rity. Nebylo by to ani moc drahý. Ty dvě kulky (vydezinfi­kované, samo­zřejmě, nejsme nean­dr­tálci, abychom se zra­ňovali nehygi­enicky!) by si každý při­nesl sám.