5. června 2002

Zrůdy

Co stojí za úspě­chem zrůd? Proč se někomu líbí pózy toho typu, které před­vádí Mari­lyn Man­son? Z jeho strany jde jistě o dobrý mar­ke­tingový tah, který mu vydě­lává mili­ony — a ještě se nej­spíš docela dobře baví. Je to pár let, co jsem viděl roz­hovor s ním na německé sate­litní stanici Viva2 a při­šlo mi to docela inte­ligentní. Co je ale s těmi lidmi, kteří jsou fas­ci­nováni jeho stylem? Komu dělá dobře dívat se na tyhle zrůdnosti — další mě napa­dají např. klipy Nine Inch Nails. Kul­tura či snad „kul­tura“, která dává přednost videoklipu před fil­mem, comicsu před kni­hou, hyperre­a­litě před rea­li­tou. Hm. Neměl bych pořád mlu­vit jen o sobě.

Ale stejně mi to nedá. Být reži­sérem videoklipů byl dlouhou dobu můj sen. Hla­sitá hudba naplněná nega­tivní energií má obrov­skou sílu, která podle mne ještě neni dosta­tečně doceněna. Ovlá­dat masy lidí díky hudbě a její vizua­lizaci: vnu­tit jim šílené apokalyp­tické před­stavy a pokud možno je nado­po­vat anti-​extází. Energii ano. Ale zápornou, žádné štěstí, žádnou vše­ob­jí­ma­jící lásku.

Eufo­rii z destrukce. Temný drum’n’bass kom­bi­novaný s tech­nem a industri­alem, možná pří­měs tvr­dého rocku. A jako finální pro­dukt násle­du­jící návod k použití:

Oblečte se do černého, do hodně otr­haných šatů.

Namalujte si na obli­čej krvavé šrámy a vytvořte pár jizev. Mohou být umělé, ale pokud pou­ži­jete nůž, bude to efektnější. Neza­po­meňte si vyho­lit kusy hlavy (nesouměrně).

Běžte do hodně špatného klubu, kam jste už dřív pro­tla­čili svého DJe.

Opijte se, navoďte si deprese, pusťte si nějaký kata­strofický film.

Ozbrojte se. Běžte do města, rabujte obchody, převra­cejte auta, blo­kujte dopravu a vydě­šené řidiče roz­stří­lejte. Bijte se s policií.

Toto vše pro­vá­dějte v počtu mini­málně dva­ceti lidí.

Co je to za lidi, kteří jsou schopní takhle uvažovat? Proč při­padá někomu podobná před­stava vzru­šu­jící nebo zábavná? Důvodů je podle mne něko­lik. 1) Lidé nemají takovou možnost ven­ti­lovat své násilnické choutky (naštěstí tu jsou stále rea­lis­tič­tější počí­ta­čové hry a paint­ball, ale ruku na srdce, nechybí vám pach krve?). Dřív bylo daleko více válek (teď nemlu­vím ani tak o horizontu staletí, ale tisí­ci­letí), konfliktů a i život byl „drsnější“. Kolik lidí mé gene­race někoho zabilo? Ve srovnání třeba s 18. sto­le­tím? Nebo ještě s gene­rací, která bojovala v 1. svě­tové válce? No ale chybí to — spor­tem se to nahra­dit nedá… 2) Život je obecně snažší — kolik lidí ve vašem okolí umírá hla­dem? Má někdo, koho znáte, opravdu exis­tenční pro­blémy? 3) Jsme v době pře­lomu. Stará euro­atlan­tická kul­tura se vyčerpala a dostala se do fáze, kte­rou budoucí gene­race dost možná označí jako „pozdní“. A tak čekáme na to nové… S tím je neod­vratně spo­jená deka­dence. Weri­chov­ské poře­ka­dlo „To je blbý, to se bude líbit,“ se vyvi­nulo v rčení zcela nové, ale stejně platné: „To je brutální, krvavé. To se bude líbit.“. A jako důkaz vám před­loží grafy v podobě koláčů. A bude hůř.

Až to jednou vypukne, půjdu se udat.