4. června 2002

Svoboda

No, tramvají už bylo dost… Ještě ke všemu se zdá, že již před námi se našli velcí fan­dové všeho, co s těmito obdivuhodnými dopravními pro­středky sou­visí. Také se domníváte, že všechno důležité se ode­hrává ve vozovně? Uvažujete o vyhýb­kách a nových zastáv­kách? Pak jsou autoři diva­delní hry Vozovna vaše krevní skupina…

Tento text měl být v prvé řadě deník. Ale nějak se nám to vymklo z rukou… Pokus o for­mulování urči­tých myš­lenek, jež by měly delší platnost než do vystydnutí oběda, sice zní pěkně, ale je to dřina, a nej­větší zklamání je pak násle­du­jící: stejně to nikoho nezajímá!

Když jsem nad tím tak uvažoval (sebe­lí­tost je zákeřný pocit), vzpo­mněl jsem si na jen zdán­livě nesou­vi­se­jící debatu kdysi dávno: žijeme ve svo­bodné spo­lečnosti? Otázka byla míněna ve smyslu svo­body pro­jevu, vyjá­d­ření názoru. Ono je sice pěkné, že můžeme řvát, co nás napadne (a to jsem ještě hodně opti­mista), ale stejně to k ničemu není. Budete sly­šet pouze tehdy, budete-​li řvát z hodně vysoké hro­mady peněz, jinak jste bez šance. Internet měl být médium, které umožní komu­ko­liv oslovit velký počet lidí, za mno­hem menších nákladů, než by bylo potřeba na vlastní tis­kovinu nebo rádio. Je to do jisté míry pravda… Ale — je nutné domys­let něko­lik závěrů. 1) Spo­lečnost je zahl­cena neu­vě­ři­telným množ­stvím infor­mačního odpadu, šmejdu, balastu. Ten netový je stejný jako jinde, jen je ho ještě víc a je hůř dělaný. Každý si může udě­lat webové noviny, ale málo­kdo umí udě­lat dobré webové noviny. Nako­nec zjistí, že ty peníze stejně potře­buje. 2) I na netu (i když ne v takové míře) se nako­nec pro­sazuje komerčně-​mediální model, který podpo­ruje spo­le­čen­ský sta­tus quo, dělá z lidí blbce a snaží se jejich pozornost převést od sku­tečných pro­blémů do medi­ální hyperre­a­lity. Výsledkem pak je, že kdekdo ví, za koho se pro­vdala Lucie Bílá, ale téměř nikdo neví (a ani ho to neza­jímá, nepo­ciťuje to jako chybu), kolik zaplatí stát za zkrachovalé a vytu­ne­lované banky (a proč a jak a kdo). Při­tom jsou to naše peníze.

Málo­kdo si výše uve­dené uvě­do­muje, také proto, že to není moc licho­tivé. Ale i většina těch, kteří „ví“, s tím nic nedělá. Exis­tují i sku­piny, které se poté, co pochopily, sys­tému prostě při­způ­so­bily. Radiká­lové, ať už eko­logičtí nebo poli­tičtí vyu­žívají vlastností sys­tému pro své cíle: pre­zen­tace sdě­lení je důleži­tější než obsah, pro­tože zaujme média. A tak je pro ně sku­tečně výhodnější šokovat veřejnost roz­bí­jením výloh — lepší nega­tivní pub­li­cita než žádná.