12. listopadu 2002

Život je jeden velký hack

Jdete spát ve tři v noci, venku je mrazivá noc, hvězdná obloha vám ukazuje podivná zna­mení a snad i měsíc je lehce do krvava. Ráno se vzbu­díte a venku je jiný svět: bílá zima, šedá obloha, z níž pro­padá bílá masa, která se ani nezdá být sně­hem. Jazz, který mě vzbu­dil, a oranžové stěny kon­tras­tují s výhle­dem ven. A je to vlastně pochopi­telné: jen se mi tím při­po­míná, že jsem chytl opravdu podivný obrat ve svém životě. Jeden den je nějak a pak se vzbu­dím a zjis­tím, že se mi splnil sen.

Kama­rádce se to stalo taky, ale považuje to za neštěstí: pro­tože co člověku zbude, když se mu sen splní?

Budeme se tomu smát — až se ošoupou hrany rea­lity, až pře­stanou lítat vločky v těžítku našich životů. Ale bude to vůbec někdy?

A pro­tože se bojím jít spát, abych se nepro­bu­dil, a celý můj život je jeden velký hack, není divu, že mne ostatní las­kavě vyne­chali ze včerejšího interního máslo hacku. Stejně bych jim nemohl pomoci, nemaje po ruce žádnou pře­hradu (o kýblu nemluvě). A snad takto je jasnější, jak jsem to mys­lel s tím „šedivým dnem“. Je to jako dobře vystínovaná perokresba — kde začíná černá a kde bílá? Jen v Sin­city mají jasno. Ale moje srdce teď tluče v rytmu Pána snů.

A nyní se opět pono­řím do frak­tá­lovi­tých hlu­bin a v oblačném hradu budu pozorně zkou­mat stará jména. Pro­sím, nepro­bou­zejte mne. Moc bych se zlobil.