25. října 2002

Ano, rostou

Někteří mí přá­telé mají ze svého okolí před očima tra­gický osud těch, kteří pro­padli drogám. Ať už to skon­čilo sebevraž­dou nebo pře­dáv­kováním nebo prostě kdysi nadějní jedinci zblbli, mají mozek na kaši a nedá se s nimi bavit. Proto se tito lidé drží od jiných než spo­le­čen­sky při­ja­telných drog velmi daleko: pijí s mírou a tím to hasne — dál ni krok.

Pak jsou další, kteří si svou nezá­vis­lost cení nato­lik vysoko, že raději ani neexpe­ri­men­tují s čímko­liv návy­kovým, aby snad nepodlehli.

A pak je spousta těch, kte­rým je to fuk. Rádi zahulí, halu­ci­nogeny čas od času pro ně nejsou pro­blém a jaká by to byla taneční party, kdyby u toho chyběl vitamín E. Někteří si neu­vě­do­mují, že nic na světě není zadarmo a že i za podobné věci se platí; jiní to chápou, ale dělají to i tak.

Možná kdybych se měl víc rád, možná kdyby mi na sobě víc záleželo — pak bych se třeba podobným věcem vyhý­bal. Uvě­do­muju si, že chech­tat se jak idiot není nic, bez čeho by se nedalo žít. Dobře vím, že cítit lásku a spří­z­nění se svým oko­lím — že to jde i bez povzbu­zova­del. A ano: svět je tak úžasně zají­mavý i viděn pros­tým okem, že skoro nestojí za to, snažit se halu­ci­nogeny se pro­bí­jet někam jinam: dveře jsou přece otevřeny, stačí se podívat okolo sebe a každý může spat­řit tu krásu — tak proč si na to brát che­mický ekvivalent autogenu?

Vím. Ve svých lepších chvil­kách si vyčí­tám, s jakou lehkostí se vrhám zas a znova do jednání, které mi vlastně při­padá ubohé. Každý platí svou cenu — já možná právě tím, že si pak říkám: už zas — nebylo by náho­dou lepší jít na to jinak?

Vážení přá­telé: Ano. Ros­tou v uspoko­jivém množ­ství i kvalitě.