18. listopadu 2002

Dobře? Špatně? A záleží na tom

Když jedete ranní tramvají a davy lidí vyhlížejí ze zašpi­něných oken a pozo­rují pře­blikávání semaforů. Když máte dojem, že jste upro­střed filmu nebo snad videoklipu, a poslou­cháte balkán­skou dechovku. Když každý šálek kávy chutná jako ten poslední. Když se upro­střed hovoru při­stih­nete, že se vám do věty při­pletla slova, která tam nepatří. Když se nad vaším živo­tem tyčí obludné věže a tajmené pro­story plné zapo­menutých vánočních ozdob, roz­bi­tých hra­ček a nefungu­jí­cích počí­ta­čových kompo­nentů. Když vás neu­stále něco nutí vstávat a při­tom vůbec netu­šíte, kam byste chtěli jít.

Když platí vše výše napsané, tak to máte opravdu divný život. Dobře? Špatně? A záleží na tom?

Co si počít s takovou komu­nikací? Koho by bavilo pro­bí­rat se hal­dou jino­tajů a možná jen zdán­livých jino­tajů: vždycky je ještě možnost, že zdání tajemna a skry­tého významu je lež — a nikde není žádná ukrytá moud­rost, všechna ta druhá a další čtení jsou hloupost, dosazování si vlast­ních významů, paranoia. Jenže to bychom při­šli i o to poslední, co nás drží (para­doxně) ve světě pří­četnosti: spiknutí při­náší řád, tře­bas nepo­chopi­telný. Smí­řit se s chao­sem není jedno­duché a pro­hra může mít tra­gické následky. Ale to už jsem říkal mockrát a zdá se, že mě stejně nikdo neposlouchá.

Nikdo nečte. Kdo čte, nepo­ro­zumí. Kdo poro­zumí, stejně zapo­mene. (S. Lem)