1. června 2010

Stárneme a máslo s námi, část II

Kdybys v 25 pro­dal podíl ve firmě za desítky mili­onů, bylo by něco zásadně jinak? Zní to sice lákavě, ale i to je jen důsle­dek sys­tému, kte­rému nedokážeme nepod­leh­nout, i když teo­re­ticky je zřejmé, že mít v nějaké data­bázi na serveru v bance uložené číslo se sedmi nulami žádný smysl života, dospě­lost ani svo­bodu nepři­náší. Jen odpo­vědnost. Kdybys ten záznam měl, napsal bys — so this is the future, now what? Máslo by nezmizelo a být single mili­o­nář je snad ještě horší výchozí bod k šťastnému a dlouho­do­bému vztahu než být single chudý stu­dent. Ale vím, že neříkám nic, co bys nevě­děl. Gmail nabízí v kon­tex­tové reklamě u tvého zápisku odkazy na (v tomto pořadí) „Offshore Spo­lečnosti“, „Dítě“, „Román“ a „Roz­vod Manžel­ství“. Wel­come to the future… Nebo snad raději ne? ;-)

Mě je ještě o pár let víc a sám tomu nevě­řím, pro­tože to je zjevně nějaká chyba. Jeden milion mám a jeden milion dlu­žím. Mám práci, byt, ženu a dítě, takže do ide­álu konzumní spo­lečnosti mi už chybí jen auto. Na to, že jsem se nikdy o nic pří­liš nesna­žil, to vypadá jako docela slušný výsle­dek. Tohle je tedy kdysi tak vzdá­lená dospě­lost? A co bude teď? Nebo to už je všechno? Aha. Vydě­lat další milion, vychovat děti a umřít — to má být dopo­ru­čený pro­gram na násle­du­jící čtvrt­sto­letí? A nějaký zají­mavější román by tam nebyl? Vždyť tohle už tu tolikrát bylo… Vím. Bylo naivní mys­let si, že to zrovna v mém případě bude jiné. A přesto, kdybych měl tu možnost, neměnil bych. Všechno je, jak má být.

Ale máslo je pořád všude okolo. Mám pocit, že celý svět mimo náš byt je jenom nějaká hra, kde cílem je před­stí­rat, že jsem vlastně stejný jako všichni ostatní, že mám podobné zájmy i cíle. Ale není to hra, kte­rou bych hrál rád, a tak do ní občas vná­ším drobné chy­bičky, pro­tože na víc si netroufám. A stačí pře­kvapivě málo, třeba dopo­ru­čit kolegovi nějaký divný film, zmínit jednu z neu­vě­ři­telných his­to­rek ze života ženina bra­tra, nejíst maso nebo s vážnou tváří mlu­vit o cole, kávě a čaji jako o drogách. Jako bych potře­boval pořád sám sobě dokazovat, že jsem divný neboli jiný a lepší, přes­tože v hloubi duše tuším, že to není pravda. A sku­tečné pravdy se bojím. Bojím se, že bych mohl zjis­tit, že ve sku­tečnosti jsem jenom nula, která se jen nechává uná­šet prou­dem a která úplně pro­mr­hala veš­ke­rou inte­ligenci, se kte­rou se z něja­kého nepo­chopi­telného důvodu dostala na tento svět. Ať už byl cíl jakýko­liv, vypadá to, že ho nebude dosaženo. A čas se krátí.

Jenže co vlastně chci? Pro­fac­kovat? Jak řekla jedna jedno­dušší osoba v interne­tové dis­kuzi o svém miminku: Všechno má, nic mu nechybí, tak proč pláče? Proč se nimráme v prko­ti­nách, když vlastně nemáme žádný pro­blém? Možná právě proto? Osví­cené máslo? Ha ha ha!