15. června 2010

Máslo se rozpouští zvolna

Uctívat máslo. Opravdu uctívat? Máslo není hodno úcty a já pro změnu nejsem úcty schopen. Balan­covat mezi lid­skostí a sobeckostí se nedá věčně. Byla to hra. Celou tu dobu, kdy jsme se roz­hodli psát o másle, to byla hra. Nebo snad ne? Nebo snad ano? Nebylo snad hrou osudu už naše zplo­zení? A co naše spo­jení v maslo​.cz? Není máslo jen další hrou, kte­rou již brzo najdete v Apple store? Co naše trapné povzde­chy nad tím, jak se nám nic nedaří? Ale i to je rela­tivní, před pár tisíci lety bychom pat­řili k menšině, která se dožila prahu tři­cítky. Pro­blém je, že my neži­jeme, ale jen přežíváme. Teď mlu­vím o lid­stvu, ne o „nás“ aby bylo jasno! I když… Ano, rodíme děti, nalézáme partnery a roz­cházíme se za neu­stá­lého šus­tění peněz, které vydě­láváme a potře­bujeme k životu, jako kdyby to byl kys­lík nebo hemoglo­bin v krvi. Trvale udrži­telný roz­por mezi vznosnými myš­len­kami a přízemními činy? Možná…

Hranice toho, co je a co není OK je neu­stále hýbou. Občas je po vzoru glo­ba­lizace světa jedno­duše smažu. Včera to nešlo, dneska budu za peníze slou­žit tomu, kdo nabídne víc. Samo­zřejmě, že jen pod pod­mínkou, že dostanu práci. Nezá­leží jak velké sračky v ní budu dělat. Ale už z prin­cipu jde o komfort, teda jestli mi rozu­míte? Ide­álně takovou, kam to trvá z domu jen pouhých deset minut a kde je teplo, sucho a slušní kolegové. Možná jsem to vzal v životě za špatný konec. Možná jsem se měl vykaš­lat na man­tru „partner, peníze, práce“ a prostě jsem měl dát svému životu oprav­dový smysl. Možná, že tero­risti, které tolik máselný medi­ální sys­tém odsu­zuje, žijí spoko­jenější život. Co může být slastnějšího, než výkřik: „Allahu Akbar“ a pocit, že měníte svět? Pravda, pra­covní kari­éra sebevražedného aten­tát­níka je obvykle krátká. Jsme sra­bové, lpící na vlastní exis­tenci. Mlu­víme o tom, jak je třeba svět měnit k lepšímu, aniž bychom při­lo­žili ruku k dílu. Plně nám vyhovuje sebe­mrs­kač­ství. Zmrs­kat se a pak zpátky k vět­ra­jí­címu pivu na baru a dát si špeka venku. Vyměkli jsme kama­rádi, vyměkli…