1. června 2010

Stárneme a máslo s námi, část I

Když jsem byl malý kluk, chtěl jsem být dospělý. Ve školce jsem si četl knížky a bavil se s uči­tel­kami, pro­tože jsem měl za to, že ostatní děti jsou pod moji úroveň. Mys­lel jsem si, že až mi bude 12, celý svět se přede mnou bude sklánět. Ve škole jsem nepa­t­řil do žádné party a necho­dil do dru­žiny a chtěl být dospělý a mys­lel jsem si, že až mi bude 15, bude to konečně ono. Na gymplu jsem začal psát básně a povídky a snil o kari­éře novináře-​spisovatele. Když mi bylo 18, měl jsem za to, že do 25 bych měl vydě­lat svůj první milion. Vždycky jsem vypa­dal tro­chu starší, než kolik mi bylo.

A teď mi při­jde, že se to začíná obra­cet. Obvykle mi lidé tipují správný věk a já už nechci být dospě­lejší. Za chvíli mi bude tři­cet a sedávám po barech a kavárnách s lidmi o šest-​osm let mladšími, kteří už dnes řídí firmy. Sedím se stejně sta­rými lidmi, kteří řeší mezi sebou sta­rosti rodičů dvou­le­tých capartů. Sedím s o něco star­šími lidmi, co pro­dali svůj podíl ve firmě za desítky mili­onů. K ďasu! This suppo­sed to be the future! Když už se nemůžu zbavit nespoko­jenosti se svě­tem a se sebou, kde mám aspoň ty vydě­lané mili­ony a proč jsem zase single a ten nej­lepší bývalý pří­tel? Ale ani nevím — co bych udě­lal jinak, kdybych měl tu možnost? Napa­dají mě malič­kosti, ale třeba právě ony mě dovedly sem.

Zby­tečně se v tom nimrat, i když to možná může mít terape­u­tický úči­nek a sám pro­ces zazna­menávání myš­lenek touhle zvláštní dení­kovou (?) for­mou je katarzí, je pří­jemné pozo­rovat zdán­livě na mě nezá­visle při­býva­jící pís­menka, jak se objevují na obrazovce. Tak mi ještě podejte flašku. Třeba z toho za 40 let bude román.

A určitě si pře­čtěte ještě druhou část — komen­tář osví­ce­ného másla. Opravdu.