19. června 2002

Slova

Nako­nec to bylo potřeba: prášky jsem si vzal a aspoň chvíli jsem se tvá­řil spoko­jeně, cítil ale­spoň při­ja­telně a užíval krásného počasí a pří­jem­ných věcí okolo sebe. Horší ovšem je, že to zane­dlouho pře­šlo a obraz se mi poněkud zastřel. Je velmi neopa­trné pří­liš pře­mýš­let o másle. (Všimli jste si varování na úvodní stránce? Nečtěte máslo.cz pří­liš dlouho! To nejsou planá slova!) Ovšem teď to mám tak tro­chu „v popisu práce“ — tedy, jde spíš o shodu náhod a podivných okolností (jako obvykle)… Někdy mám dojem, že čím víc o másle pře­mýš­lím a mlu­vím, tím obtížnější je psát tento deník, psát coko­liv smys­lu­plného. Slova jsou šikovná věc, ale často je vní­mám jako velkou pře­kážku: defor­mují infor­maci, jež se horko těžko snažím sdě­lit. Pro­blém je v redukci obsahu. Pokud jste stu­dovali komunikaci/​psychologii nebo něco podobného, určitě vám opa­kuju stokrát známé pravdy. Ale neškodí občas si to připomenout.

Chybí mi vizuální stránka věci. Rád bych vám svoje vize pře­dal jinak. Jsou to obrazy, film, kresby, črty… Jindy jsou to útržky melo­dií, frag­menty vět, které v mém vesmíru v určitém kontextu na sebe vážou mno­hem víc, než se dá jedno­dušše vysvět­lit. Dalo by se to při­po­dobnit ke Kun­de­rovi a jeho slovníku nepo­chopených slov (nebo tak nějak to nazývá), o kte­rém píše v Nesne­si­telné lehkosti bytí. Každý si kolem urči­tého slova vytvá­říme celé myri­ády před­stav — ale jiní lidé je vní­mají zcela jinak. Jste-​li s někým v partner­ském vztahu, může to při­vo­dit řadu pro­blémů, pokud se významy a obsahy oněch slov hodně liší. Jste-​li mladí, tato pro­po­jení jsou ještě pružná a můžete se vzá­jemně ovlivnit / pochopit, pokud je jeden z partnerů o dost starší, nej­spíš toho druhého změní „k obrazu svému“. Kun­dera líčí stře­távání zcela roz­dílných světů, ale podobné nepo­ro­zu­mění zažívám deno­denně i mezi svými vrs­tevníky a sou­sedy. Jsou prostě někde jinde; a právě řeč to mnohdy dokáže vystavit velmi jasně na odiv.

A k tomu lze ještě při­dat „kul­tovní hlášky“ — ať už vzni­kají spon­tánně, nebo jsou pře­bí­rány z lite­ra­tury či filmu. Stačí říct „zahulíme uvi­díme“ a jste gene­račně zařazeni… Samo­zřejmě jsou i výjimky, když např. jedná moje známá, paní lehce přes pade­sát s obli­bou říká „to neřeš“. A to mě vede k dalšímu pro­blému… Ale radši nic…

Vesele jsem se roze­psal o tom, jak mi nejde nic smys­lu­plného napsat. Že by metoda?