28. března 2003

Tramvaj a skutečnost

Včera večer jsem jel tramvají. Bylo už pár hodin po masovém exodu pracu­jí­cích ze zaměstnání, ale ještě nedo­šlo k pro­dlou­žení intervalů a druhému exodu, ten­tokrát opilců z hos­pod. V tuto dobu bývají tramvaje nejprázdnější.

Asi v půlce cesty, když se na zastávce zavřely dveře a tramvaj se roz­jíž­děla, všechno se začalo silně cukat. O chvilku poz­ději záchvěvy pomi­nuly a všechna světla se roz­b­likala frek­vencí něko­lika záblesků za vte­řinu. A už to nepře­stalo. Oče­kávaný epi­lep­tický záchvat se sice nedo­stavil, ale přesto jsem se cítil poněkud neobvykle, když ta pojízdná šílenost dorazila po sedmi minutách na konečnou.

Zvedl jsem se, stiskl magické tla­čítko a vstou­pil omá­men do tmy. Lampy nesví­tily a bylo ticho. Všude jen prázdno a neko­nečný pro­stor. Vypa­dalo to nesku­tečně. Pablesky asi spus­tily cosi skry­tého v mozku… Po tři­ceti met­rech jsem se ohlédl. Druhý vagón tramvaje byl pořád na stejném místě a stále zuřivě poblikával. Pak se dveře s uši­rvou­cím jeko­tem zavřely a celé to popo­jelo o dva­cet metrů dál. Cyk­lus byl završen a bude násle­dovat další.

Vydal jsem se na cestu. Sku­tečnost byla nesta­bilní a dost vir­tu­ální na pohled. Zdi domů vůbec nepů­so­bily reálným dojmem. I chodník byl možná něco úplně jiného. V mé mysli se zjevilo slovní spo­jení vir­tu­ální rea­lis­mus. Co to je? Nový umě­lecký směr nebo pravé jméno toho šílen­ství všude kolem?