2. dubna 2003

Je příjemné být papouškem

Jak je pří­jemné být papouš­kem, pro­cházeje včera se, ve slovech svých našel jsem spíše věci načtené, odpo­slou­chané, než vlastní. Jedi­ným obsahem, jediná slova v nichž nesmrdí tak slovo repeat, jsou o lásce, tam zas chybí odvaha mlu­vit. Ach Katko. Vše co při­chází je nau­čené, věřit na svo­bodu ve světě slov pro mě zna­mená věřit jen ve svou nedoko­na­lost. Volba slov, pro­středí sešně­rované tisíci pravi­dly, nezvo­lené, ale zro­zené, běhám tu po hřišti slov, kde způ­sob hry vymys­leli jiní, snad mám těšit se obsahem? Mlu­vím stejně o tom, co četl jsem, jediné, co zbývá vlast­ního, je pri­mi­tivní dnešek, všední jak pane­lák na síd­lišti. Těch pár myš­lenek, v nichž doufám pode­psal jsem se i já, stejně nedokáži sdě­lit. Dva­kráte nesvo­bodný, jednou obsahem, podruhé hrou slov, ke mně při­chází vítr ve sty­lizaci, ale i tady chla­divá studna volnosti je skalena bah­nem. Možná výkřik voní svo­bo­dou, zví­řecí volností, ale jako člověk, mohu zůstat u skřeků a nazívat se lidským?

Dejte mi školy, abych měl co opa­kovat. Ale­spoň v sobě nebýt mono­tónní, ale­spoň pro sebe, když jiní jsou už stejně zvyklí. Lze být upřímný a žít?