27. března 2003

Jednoho dne jsem nic nechápal

Jednoho dne jsem nic nechápal a parano­idní obavy pak vyús­tily v podivný stav. Seděl jsem se sestrou v hos­podě, díval se do blba, slzely mi oči (alergie — jo jaro už je tady, heu­réka) a poslou­chal jsem udi­veně sám sebe, jak ze sebe sypu kupu sebe­lí­tos­tivých blá­bolů o schizofrenii… Nebo snad spíš o schizofrenním pocitu, pocitu, že jsem jako cha­me­leon — svým chováním se při­způ­so­bím jaké­mu­koli pro­středí. A že už jsem nějak poza­po­mněl, jestli za tím vším zbylo nějaké „já“. V tom akut­ním stavu jsem si mys­lel, že právě teď je to ono, okamžik uvě­do­mění si a pro­zření — ale dnes si nejsem jistý: nebyla to taky jen role? Prima cha­rak­terní rolička zhrzeného ufňukánka, abych si vylil srdíčko a tím si nako­nec zlepšil náladu (pro­tože tak to dopadlo)? Nevím, a asi není ani jak to zjistit.

A co víc: ve sku­tečnosti je to nepodstatné.