4. července 2002

V pekle bez brýlí

Dnes jsem byl nucen navštívit hyper­mar­ket a kou­pit něko­lik málo poživa­tin. Jak k tomu došlo? Trávil jsem pár dní v jedné mili­o­nář­ské vesničce na okraji velko­města a zdá se, že spo­lečnou nevý­ho­dou všech těchto novosí­del je absence pou­ži­telných malých samo­ob­sluh. V každé vísce se sice něko­lik jakýchsi obchůdků najde, ale sor­ti­ment jejich zboží jakoby ustrnul kdesi v před­mi­nulém století.

Nasedl jsem do auto­busu a vyrazil smě­rem do blíz­kého super­ob­chodního mega­cen­tra. A ihned po pří­jezdu mi bylo jasné, že se mnou vůbec nepo­čí­tali, pro­tože jsem nepři­jel autem. (Auto si poří­dit odmí­tám, neboť jde jen o další věc, nutící člověka stát se sou­částí sys­tému a k tomu ještě jeho nároky vysoce převy­šují uži­tek.) Marně jsem tedy uvnitř budovy hle­dal nákupní košíky a když jsem se na ně optal ost­rahy objektu, bylo mi řečeno, že nee­xis­tují, že mají pouze a jenom nákupní vozíky a ty že jsou zásadně venku upro­střed par­koviště. Poté, co jsem se vrá­til zvenku vyba­ven vozíkem, bylo mi řečeno, že se zavaza­dlem dovnitř nemůžu. Ale zne­chu­cený pohled zabral a do útrob labyrintu mě vpustili.

Jak jsem tak blou­dil tímto podivným mís­tem a kvůli zapo­menu­tým brý­lím téměř nevi­děl cedule ozna­ču­jící jednot­livé bloky, uvě­do­mil jsem si, že v pekle to musí vypa­dat zrovna tak. Pře­stavoval jsem si duše nebo­hých hříšníku, jak bloudí neopus­ti­telným blu­diš­těm neko­nečného hell­mar­ketu a není jim dovo­leno dotknout se ničeho ze sor­ti­mentu. Vztáhnou-​li na některé zboží ruku, roz­plyne se jako roz­puš­těné máslo. Po mnoha stale­tích blou­dění jsou očiš­těni a mohou postou­pit na vyšší úroveň zaměstnanců — ti sice mohou zboží uchopit, ale niko­liv pozřít či pou­žít. Až po absolvování této úrovně pekla konzumu je jim dovo­leno požá­dat o při­jetí do spo­tře­bi­tel­ského ráje, kde to vypadá naprosto stejně. Jen zboží je ten­tokrát skutečné.