5. července 2002

Přítel psychopat a syn v blázinci

Dnes jsme šli po síd­lišti a spat­řili ženu s tro­chu legračním psem. Blí­žili se k nám. Měli jsme radost, že vidíme zají­mavého psíka. Jako malé děti. A bylo to na nás vidět. To jsme ještě nevě­děli, že neznámá žena, ani pří­liš pěkná, ani ošk­livá, je ještě zvláštnější…

Hla­díme si psa a ona znena­dání začne pře­kotně vyprávět. Syna má v blázinci a pří­tel je psy­chopat, pořád ji i psíka tero­rizuje, ničí náby­tek i dveře a ona to už nezvládá. Byla dokonce i na Nově v Áčku s téma­tem „Chce mě dostat do blázince“. Tro­chu ji mrzelo, že jsme tento díl nevi­děli (ani 99.99% dalších, ale to teď není důležité). Teď je právě na cestě do hos­pody a bojí se, že nevy­padá pří­liš dobře. Ujiš­ťujeme ji o opaku, sku­tečně vypa­dala vcelku k světu, i když krá­lovna krásy z ní těžko kdy bude.

To ale není jediný její pro­blém — v oné hos­podě se vysky­tuje i pří­tel psy­chopat, se kte­rým ona samo­zřejmě už nechce mít nic spo­lečného. A nechce ani, aby to vypa­dalo, že za ním „dolejzá“. Ale má tam i své vlastní známe, takže sou­hla­síme, že to dolejzání není. Po chvíli, pře­kvapivě brzy, se lou­číme, pokra­čujeme v cestě a nechápeme.

Nikdy před­tím jsme je nepo­tkali a ani nevíme, kde se nachází hos­poda, do které měli namí­řeno. Skoro by se mohlo zdát, že jsme ani nikoho nepo­tkali a celé se nám to zdálo. V mysli si opa­kuji celé setkání a pře­mýš­lím. Exis­tují vůbec tzv. nor­mální lidi, nebo jsou úplně všichni více či méně blázni? V urči­tých kru­zích je zvykem dělit lid­stvo na „my, kteří víme/​myslíme/​jsme lepší/​chytřejší/​nečumíme pořád do bedny“ a „většinu“. Jenže žádná jedno­litá masa většiny nee­xis­tuje a uvažujeme-​li o ní, dopouš­tíme se značného zjedno­du­šení. Pokud si nedáme pozor, vylá­mají si na tom naše úvahy zuby a nám zbyde jen máslo pro pláč. Ale radši už pro dnešek kon­čím, nějak se v tom začínám zamo­távat. Pokra­čování někdy příště, až si to lépe promyslím.