Dnes jsme šli po sídlišti a spatřili ženu s trochu legračním psem. Blížili se k nám. Měli jsme radost, že vidíme zajímavého psíka. Jako malé děti. A bylo to na nás vidět. To jsme ještě nevěděli, že neznámá žena, ani příliš pěkná, ani ošklivá, je ještě zvláštnější...

Hladíme si psa a ona znenadání začne překotně vyprávět. Syna má v blázinci a přítel je psychopat, pořád ji i psíka terorizuje, ničí nábytek i dveře a ona to už nezvládá. Byla dokonce i na Nově v Áčku s tématem "Chce mě dostat do blázince". Trochu ji mrzelo, že jsme tento díl neviděli (ani 99.99% dalších, ale to teď není důležité). Teď je právě na cestě do hospody a bojí se, že nevypadá příliš dobře. Ujišťujeme ji o opaku, skutečně vypadala vcelku k světu, i když královna krásy z ní těžko kdy bude.

To ale není jediný její problém - v oné hospodě se vyskytuje i přítel psychopat, se kterým ona samozřejmě už nechce mít nic společného. A nechce ani, aby to vypadalo, že za ním "dolejzá". Ale má tam i své vlastní známe, takže souhlasíme, že to dolejzání není. Po chvíli, překvapivě brzy, se loučíme, pokračujeme v cestě a nechápeme.

Nikdy předtím jsme je nepotkali a ani nevíme, kde se nachází hospoda, do které měli namířeno. Skoro by se mohlo zdát, že jsme ani nikoho nepotkali a celé se nám to zdálo. V mysli si opakuji celé setkání a přemýšlím. Existují vůbec tzv. normální lidi, nebo jsou úplně všichni více či méně blázni? V určitých kruzích je zvykem dělit lidstvo na "my, kteří víme/​myslíme/​jsme lepší/​chytřejší/​nečumíme pořád do bedny" a "většinu". Jenže žádná jednolitá masa většiny neexistuje a uvažujeme-​li o ní, dopouštíme se značného zjednodušení. Pokud si nedáme pozor, vylámají si na tom naše úvahy zuby a nám zbyde jen máslo pro pláč. Ale radši už pro dnešek končím, nějak se v tom začínám zamotávat. Pokračování někdy příště, až si to lépe promyslím.

Další záznam: Vztahy
Předchozí záznam: V pekle bez brýlí
Autor: Jsem
Sbírka: Deník