14. ledna 2003

Mladí, perspektivní, ale osamělí lidé

Další den strá­vený popí­jením kávy a hraním Fre­e­celu. Ospravedlňuju si to tím, že včera jsem asi za dvě a půl hodiny vydě­lal tisíc korun čis­tého, což při mých skrom­ných pomě­rech není špatné.

Četl jsem v jednom úžasném blogu (ano, je to míněno poněkud iro­nicky…) — proč vlastně nejmenovat — je to „její tajný deník“ na webu reflexu — jaké má dotyčná dáma pro­blémy s hle­dáním práce. Velká frajerka z praž­ského rádia se přece někde neza­hrabe! No vida… Až v tu chvíli jsem si uvě­do­mil, jak se povedlo zahrabat mně. Ne že bych byl úplně neschopné hovado — jen nemám ambice honit se 25 hodin denně za chi­mérou karierního postupu. Odmí­tám sedět v práci se zdegene­rovanými worko­ho­liky, kde by mi bylo špatně jen z pohledu okolo sebe. Nějak vyžiju, o to se nebo­jím, když něco potře­buju, tak holt musím začít tro­chu víc makat. Ale pro­tože v pod­statě nic nepo­tře­buju, tak jsem v klidu a můžu trávit většinu času po kavárnách. Na takový životní styl se lehce zvykne a s tro­chou šikovnosti na něj můžete být i pyšní. Pochech­távat se těm „druhým“ a být nad věcí.

Ale jak už to tak nepří­jemně bývá, každá mince má dvě strany. Někdy vás nad ránem po další noci strá­vené neko­nečným blou­máním na netu nebo čtením dalších schizofrenních lite­rárních úletů pře­padnou pochybnosti. Není to závist, jen jakási forma roz­ča­rování — copak tohle doopravdy chci? A pak zasvitne myš­lenka druhá — jistě, takhle se dá žít, když je člověk sám — ale …

Oj oj… To je zase jednou trendy téma! Mladí, per­spek­tivní, ale osamělí lidé. Psali o tom za poslední čtvrt rok nejméně jednou ve všech magazínech i časopi­sech, co jich u nás je — snad kromě Světa motorů a bulle­tinu Spolku přá­tel žehu.

Kafe vychladlo a venku je ošk­livo. Jsem tak líný, že než bych vylezl ven, radši absti­nuju — ciga­rety došly. Pus­tím si Šosta­koviče a budu pře­mýš­let o tmavě modré.