10. ledna 2003

Pět litrů do dvoulitrové láhve

Jak to dopadá, když se pokou­šíte nalít pět litrů do dvou­li­t­rové láhve… Jedna stará his­torka: Měli jsme poněkud poma­lejšího spo­lu­žáka. Jednou mu kama­rád na horách s poke­rovým výrazem vysvět­loval, že když zmačká dvou­li­t­rovou plas­tovou láhev, zvětší se povrch i objem a rázem pojme pět litrů teku­tin. No a náš spo­lu­žák tak důvěřoval jeho auto­ritě, že opravdu zmačkal flašku a šel to zkusit…

Vtipné, ovšem až dnes mne napadlo, že se pokou­ším „nalít si“ do hlavy tolik módů chování, že si občas při­pa­dám jako chudák B., když se polil čajem. A co si budeme poví­dat — hlava není plas­tová láhev.

Kon­t­rolní otázka: stále nevíte, co je to čurando? Je to totéž jako šupajdo.

A ještě jedno zásadní (ovšem nijak původní) zjiš­tění: žádné při­stání na Měsíci se neko­nalo, ani Sputnik, ani jiné výlety do kosmu. Podobně však — a to málo­kdo ví — nee­xis­tují žádné jaderné zbraně. Všechno to byla jen taková fligna, aby mocnosti nemu­sely sku­tečně vál­čit. Na obou stranách měli prostě strach.

Pro­blém je ovšem v tom, že Číňani jim na to sko­čili a teď sku­tečně poletí na Měsíc a mají oprav­dovou ato­movou bombu. Dokážu si živě před­stavit zdě­šení v Kremlu a Pen­ta­gonu: „Oni to udě­lali — doopravdy… Pro­boha a jak? Co teď budeme dělat?“ A tak dál a tak podobně…