12. června 2002

Momenty

Ještě k vizím, o nichž jsem psal včera: je ovšem dost dobře možné, že na světě exis­tují lidé, kteří žijí přesně to, o čem my sníme. A při­tom občas sní o tom, co žijeme my. Takoví blíženci, kteří by si asi výborně rozuměli…

Včera bylo venku nád­herně a slunce sví­tilo a lidé se usmívali a v mém oblí­beném podniku byli ještě milejší než obvykle (což už skoro nejde) a jak si tak sedím a popí­jím víno, docela náho­dou se tam objevila kama­rádka. S radostí jsem ji při­ví­tal a zeptal se jí, jestli náho­dou nevy­pa­dám tro­chu jako anděl (byl jsem celý ve svět­lém, san­dá­lech a s nadý­chanými vlasy — vše možná tro­chu pod vlivem toho, co jsem před­tím napsal do tohoto deníku). A řekla, že ano, že se mi to právě chys­tala říct. A tak se mi potvr­dilo, že sice svou vizi nikdy rea­lizovat nebudu, ale občas za svět­lých dnů, kdy venku fouká vítr a slunce svítí jako stowat­tová žárovka (tohle je více­méně citát, a skoro bych se vsa­dil, že nepo­znáte čí), se nám může dařit zapo­menout na všechno to máslo a na naše smutky a trápení na celém světě a na povinnosti a na neza­pla­cené účty a tak. A kouřil jsem a kou­kal na slečnu za barem a na lidi okolo a na dobré myš­lenky, které jakoby tan­čily po stole.

Zní to tak nechutně opti­mis­ticky, že bych se pomalu sám pode­zříval ze zami­lovanosti, požití zakázaných che­mických látek nebo obo­jího najednou. Píšu to proto, abyste si uvě­do­mili, že ačko­liv naším cílem je pou­kázat na to, že máslo není (jen) ta věc, co se maže na chleba, nedě­láme to bez­dů­vodně. A taky jsme občas schopní pro­žít výše uve­dené momenty. Vážíme si jich. Ale domníváme se, že popí­rat stinné stránky života je únik. A hloupost. A taky nám to nejde, i když jsme to už mockrát zkou­šeli. Proto máslo. Proto deník. Ale není to všechno. A to mělo dnes zaznít.