13. června 2002

Kritika

Dřív jsem pře­mýš­lel o gene­raci našich otců jako o lidech, kte­rým komu­nis­mus nakazil mozek a zni­čil jim jejich plány, sebral per­spek­tivy a možnosti… Dnes se mi začíná zdát, že to nebylo komu­nis­mem. Začínám se bát možnosti, že žádné „plány“ nikdy nee­xis­tovaly. Proč? Je to jedno­duché. Pozo­ruji některé svoje vrs­tevníky. Exis­tují lidé, kteří jsou schopní někoho milovat a ve chvíli, kdy s ním nemo­hou být, se opí­její do němoty. Chtějí si zkrá­tit čas, než ho zase uvidí. Roman­tické nebo hloupé? Žádné cíle? Žádné sny? Co nejmíň zásad? Je to život? Je to svoboda?

Proč si třeba nevzít něja­kou knížku? Třeba novou Zeměplo­chu od Pratchetta (Zlo­děj času), něco od Asi­mova nebo kla­siku? Znám mnoho lidí, kteří hla­sitě pro­kla­mují: „Já bych si hrozně rád vzal do ruky knížku a jen tak se jí pro­kou­sával kou­sek po kousku. Ale nemám čas. Před lety jsem si sám nadě­lil k Váno­cům knížky. Dodnes leží netknuté dole ve skříni.“ Otázka zní čí je to chyba. A proč titíž lidé (ti stejní — taky vás děsí, jak se slovo „totéž“ ztra­tilo a místo něj všichni — včetně mne — říkají „to samý“ nebo „to stejný“), ačko­liv nemají čas na knihy, mají čas na pose­dávání s kama­rády, sle­dování televize, cho­zení na fot­bal? Štastnější z nás dělají, co je baví (mys­lím zaměstnání), a bohu­žel už nemájí čas na to ostatní (co by je dost možná taky bavilo). Kritizujeme-​li je, kri­tizujeme sebe. Tatáž gene­race. „Ti samí“ lidé. To je to nej­větší máslo, které mi v poslední době pro­klouzlo mezi prsty.