12. října 2002

Co jsem se naučil o komunikaci

Neu­stále narážím na jeden pro­blém a je to stále horší. Mám jakési sdě­lení, které bych rád pře­dal dalším lidem. Z roz­ličných důvodů jsem se domníval, že bude možné vyjá­d­řit se lite­rární for­mou (báseň, povídka, úvaha). Chtěl jsem myš­lenku sku­tečně vystih­nout a proto jsem se sna­žil redu­kovat zby­tečná slova, dost se k jádru sdě­lení. Nako­nec se mi to zdán­livě zdařilo — ale zjis­til jsem, že pro mé okolí se ony útvary stávají do řady sym­bolů zahalenými jino­taji. Pakliže má dojít k pře­dání sdě­lení, je zapo­třebí dopro­vodného komen­táře, který je obvykle něko­likaná­sobně roz­sáh­lejší než dílo samotné. Teprve, když je čtenáři důkladně osvět­leno pozadí textu a nej­růz­nější narážky a výpůjčky, může dojít k pře­dání infor­mace. Ovšemže to není nic nového.

Někdy jsem také uvažoval, že při per­cepci infor­mace mám stejné pro­blémy sám a není-​li autora, aby mi vysvět­lil kon­text, často zís­kávám mylný dojem, zkres­lenou infor­maci. Ta však pro mne může zna­menat velmi mnoho, možná je i přínosnější a vznosnější, než kdybych viděl dílo tak, jak to zamýš­lel autor. Potom tedy není rozumné svým poslu­cha­čům nutit svou verzi textu a je lepší nechat je, ať si s tím poradí sami.

No ano. Každý text je „živý“ a jeho význam se mění (aktua­lizuje) v inter­akci mezi mluv­čím (auto­rem) a pří­jem­cem (čtená­řem). To jsem věděl už dřív. Ovšem nějak jsem si to nebyl schopný převést na sebe. Teď už jsem chytřejší. Svět je jedním velkým tex­tem, jehož čtení nám vytváří tzv. rea­litu. Etc. Xtc.

Pro mě z toho plyne násle­du­jící: non­sens nee­xis­tuje. A zprávu je lepší pře­dat nějak jinak.