15. října 2002

Dneska to musím vzdát a živit se jinak

Tak si tak čtu Mod­rovouse od Kurta Vonneguta. Ten chlap mě pěkně sere. Jako obvykle se vyja­dřuje přesně a trefně. Konkrétně mě dostala násle­du­jící myš­lenka (dovo­lím si oci­tovat větší kou­sek): „Mys­lím, že to všechno začalo v době, kdy museli lidé žít v malých sku­pin­kách — tak pade­sát, při nej­lepším sto lidí. Tehdy evo­luce — nebo Bůh nebo co vlastně — potře­bovala, aby ty malé rodiny mohly fungo­vat, a tak museli všude mít někoho, kdo je dokázal pobavit. Takže v každé sku­pině přežíval někdo, kdo uměl večer u ohně vyprávět, někdo kdo maloval obrazy na stěny, někdo, kdo se vůbec ničeho nebál, a tak podobně.

Tenhle mechanis­mus pochopi­telně už dávno nemá smysl, jelikož všechna drobná nadání dávno pohřbily roz­hlas, televize, sate­lity a podobné záleži­tosti. Takový drobně nadaný člověk, který mohl být před tisíci lety pro své okolí pravým požeh­náním, to dneska musí vzdát a zku­sit se živit jinak, pro­tože moderní sdě­lovací pro­středky ho dnes a denně vystavují konku­renci nej­větších svě­tových jedniček.“

Jasně. Zdá se mi, že na tom něco bude. Co z toho pro mne osobně plyne?

1) I když je to dáno vývo­jem sys­tému a může se nám to nelí­bit — je to tak. Drobně nadaní lidé — např. některé spolky začína­jí­cích autorů, nebo ochotnické diva­delní sou­bory (ale pro­sím nezevše­o­bec­ňovat, jsou výjimky) působí hrů­zostrašným dojmem: poplá­cavají se po zádech, ale každý prů­měrně inte­ligentní člověk se snadno dovtípí, že z nich druhý Shake­spear ani Oliver nikdy nebude. Zůstanou jen chudáky se špetkou talentu, kte­rou ale svým kama­rá­díč­kov­stvím roz­mělní do hro­mady mizerného balastu, ať už na papíře nebo na jevišti.

2) A do prdele. Jsem jeden z nich.

3) Vonnegut mě pěkně sere. Už jsem do vlast­ního deníku zamon­toval obrov­ský kus jeho textu — sám bych to nikdy tak dobře nevy­já­d­řil, možná by mne to ani nena­padlo a hlavně: jeho knížky v tomhle směru lze pře­psat docela velmi často. Někdy celé kapi­toly, jindy odstavce, jindy věty. Demotivující.

Někteří lidé mě považují za schopného a inte­ligent­ního. Já mám ovšem ošk­livý zlo­zvyk, přá­te­lím se zejména s lidmi, kteří mě pravi­delně v někte­rém ohledu převy­šují. Sám sebe hodno­tím pak velmi často srovnáním s nimi. To nevy­znívá moc licho­tivě: píšou líp, mají větší pře­hled, vydrží víc pít, umí dělat hro­madu úžasných věcí, o nichž nemám ani páru. Ano, jsem ten nejmenší, ale utě­šuji se tím, že všichni tito úžasní lidé mají ještě tu trpě­livost i nadále se se mnou bavit, ba dokonce občas mi dávají najevo, že jim to činí potěšení.

Mohl bych si přát něco víc? No, snad milu­jící ženu, hodné děti, dům, auto a ty golfové hole.